Kde se v člověku najednou vezme touha toulat se? Dnes se najde všude odborníků na všechno, určitě by poradili. Nebo poslali chytrou knihu i s obrázky. Za 999 Kč + balné. A kdo objedná do deseti minut, dostane dárek. Pilulky proti plochým nohám nebo zvukovou pohlednici "Už nám není ani 35" s vlastnoručním podpisem Jiřího Zmožka. Jak se znám, knihu bych stále odkládal až bych ji odložil někam, kde bych ji nenašel a zase bych se nedozvěděl nic. Když nikdo nepomůže, pomůžu si sám. Vlastně pomůže mi prababička, krásná prababička.
Moje prababička byla krasavice. Jak to vím? Když už si ji vysním, přece to nebude pometlo, kvůli kterému se z okresu vystěhovaly i polednice s klekánicí. Za vesnicí se usalašili potulní komedianti. Jídla mnoho neměli, v hrnci nebylo co vařit. A pán maringotky musel na lov. Podívat se, jestli se někomu ve vsi slípka nezaběhla. Nechtělo se mu, ale to by bylo k nevydržení, co by mu jeho metrnice dělala. Blížil se k vesnici a u potoka, co to je? Taková krása. Tenkrát se nemohla ani krasavice jen tak válet u potoka. Určitě měla sebou aspoň hrábě. A do uzlíčku vložme spící nemluvně. Byl slunečný den, prababička hadérků na sobě měla míň než trošku. A tulák zapomněl na slepičí polévku. Jak dopadl on, je nezajímavé. Jen pradědeček se časem nemohl dopočítat potomků. Zleva doprava, zprava doleva, pořád vycházelo jiné číslo, ty haranti zlobili, pořád přebíhali, poskakovali, nejlíp je zpráskat. Práce ve stavení fůra a tak pradědeček mávnul rukou a přestal si lámat hlavu.
Ale v jednom capartovi se usídlil malý gen. Spíš to byl geník. Geník - tuláček. Byl zticha, aby ho nevyštípali jiné geny. Třeba takový gen pracovitosti, gen pravdomluvnosti a vůbec spousta vznešených genů. Geník se držel pořekadla, že na každého jednou dojde. Stěhoval se pomalu na další generace a čekal. V mém těle si padl do oka s genem - rošťákem a neštěstí bylo na světě. Odnesli to rodiče, učitelé na všech stupních, všichni co se snažili mě převychovat, možná i manželka a bůhví kdo ještě. To jsem se z problému hezky vymotal. A nechávám na odbornících, aby mi dokázali, že plácám nesmysly.
Maminka na mne byla hodná, bála se o mne, ale takové maminky většinou bývají. Chtěla mne mít u sebe a tak mě rodiče strašili, co všechno by se mi mohlo stát, kdybych se zatoulal. Asi ve mně určitý sklon vycítili. Se strašením to trochu přehnali, protože já se bál jít sám do lesa ještě po vojně. Tedy, bál jsem se, ale chodil. Musel jsem. Skoro bych to přirovnal k situaci, kdy jsem se rozhodl, že jsem chlap a začnu kouřit. Nechutnalo mi to. Snad měsíc jsem se o prázdninách snažil. Pevná vůle zvítězila a začátkem září už jsem nonšalantně bánil Partyzánky. Aby všichni viděli. Přestat kouřit mi po letech trvalo snad 2 roky.
Hodně jsem záviděl čundrákům, kteří jezdili v sobotu po poledni na vlak do Braníka. Byly jich plné tramvaje. Rodiče by mi dali čundr! Na kole jsem jezdit směl, to byl sport. Snažil jsem se jezdit co nejdál od Prahy. Prázdniny se konaly na chaloupce v pohraničí. Nestěžuji si, užil jsem si tam hodně pěkného, ale často mi v kebuli vrtal červíček. Ve 14 letech jsem byl s rodiči naposled. Snad osud to zařídil (že by prababička?), vzali mě na zeměměřickou průmyslovku. I s dvojkou z mravů. Všechny prázdniny jsem trávil na brigádách. Celé, komplet, ne jen na měsíc a podobně jako většina spolužáků. Vždycky to byla práce někde v přírodě, určitě se tu našli vrstevníci. Vzal jsem si sebou kolo, vydělal nějakou korunu (a pak jsem je utrácel za cigára, blbec). Po práci se o můj volný čas nikdo nestaral. V rodině se o mně tradovalo, že jsem pracovitý. Chalupaření mne nikdy nebralo, rodiče by mi na nějaké vandrování peníze nedali a na chalupě bych stejně musel pracovat. Tam se pracuje furt. A zadarmo. Táta na mne teď hrozí z obláčku: "Syčáku, ten plot jsi tenkrát nenatřel celý a nic moc!" Po prázdninách se ve škole přebíraly zážitky, moje nikoho moc nezajímaly, možná, že si o mně spolužáci mysleli leccos. Ale co. Hlavně, že jsem se naučil kouřit. Do hospody jsem byl použitelný, tedy v kolektivu oblíbený.
Divím se po letech sám sobě, že jsem v roce 1968 nevyužil relativní svobody a nešel se toulat někam za dráty. Ono to všechno tenkrát skončilo příliš rychle. Cykloturisté v té době, to byla skupina, nad kterou se povážlivě kývalo hlavou. Dát spacák na kolo a jet... Když člověk při toulkách potkal někoho podobného, byl to málem důvod k oslavě. Holku taky člověk těžko sehnal. Kdybych měl aspoň malou motorku, nějaký křáp, ale kolo? Dnes je mladých cyklodvojic tolik, že není ani kudy chodit pěšky. A je mi těch křehounkých stvoření někdy líto. Jak je ti jejich kluci tahají po Brdech a lžou jim, že už jenom kousek do kopce a pak už pořád jen z kopce. Ale i opak může být pravdou. Někdy zase kluk proklíná cyklistiku. Dobře jim tak. V sedmdesátých letech se stala kola podpultovým artiklem (dá se vůbec bicykl schovat pod pult?), opravny zmizely, náhradní díly se sháněly spíš špatně.
Objevil jsem dálkové pochody. Většina populace zná Praha - Prčice. To je pouťák a slušný dálkař se skoro styděl, když se někdy zúčastnil. Potkal jsem se s lidmi, kteří byli ochotní si zadarmo huntovat tělo, ničit si zdraví nesmyslnými dávkami v jakémkoliv počasí. To byla úžasná společnost. Možná byla úžasná jen tím, že jsme byli mladí. Bydliště jsme měli po celé republice, těšili jsme se na víkend jako jiný na chatu. Spalo se po tělocvičnách bez velkého hygienického zázemí. Akce se musely pořádat pod nějakou hlavičkou. Pořadatel musel být zařaditelný do nějaké organizace spadající pod Národní frontu. Uzavírala se přátelství, která trvají dodnes. Uzavírala se manželství, jako třeba to moje, které bohužel netrvá dodnes. Na pochodech se objevovaly pochodnické děti a člověk doufal, že to je na vždycky.
Svoboda, která přišla v roce 1989, dala naději, že teď se to teprve rozjede. Houby se rozjelo, spíš se to všechno zadrhlo. Najednou chyběla mladá krev. Ne, že by nebyli mladí, kteří mají podobnou krevní skupinu jako jsme měli my. Těch určitě neubylo, ale rozlítli se po světě, možností mají neuvěřitelně mnoho. A my zůstali se svými vzpomínkami, s nostalgií. Už se někdy i na pohřbu sejdeme. A naříkáme, že nás bolí tohle a tohle. Ale zase nás nesmí poslouchat lidé, kteří k tomu tuláctví nemají vztah. Poslouchat šedesátiletého a metrákového dědka, jak si stěžuje: "Ty, vole, já tuhle ušel 40 kiláků a tři dny jsem nemoh na nohy a ještě na mne vrčela žena, že už si mám dát pokoj, že pak nejsem schopný dojít ani pro chleba", to chce dost nadhledu. My si stejně pokoj nedáme. Já si věčným chozením i běháním zničil kolena, že jsem ani nemohl stát na nohou v práci. Nějaký chytrák mi poradil kolo. Tak jsem si kolo koupil a už v tom zase lítám. Kolena jsou v cajku. Samosebou, zase se řídím tím, že je volovina umírat zdravý. Tělo musí být zhuntované. Spacáček na nosiči, v lese už se dávno nebojím ani v noci. Jenom nesmím chodit mezi stejně staré penzisty. Oni mi nevěří, říkají, že žvaním nebo nemám tolik chlastat. Neznám televizní seriály, někdy ani fotbal nestihnu. Párkrát jsem byl na zájezdech v zahraničí, vyjel i pár kopců v horách.
Pohyb je prý zdravý a jak to přijde, že jsem pořád tlustej. Vlastně kdo ví, jak vypadal ten komediant - svůdce mé prababičky? Hned na začátek jsem ho odsunul z děje a přitom to třeba byl zapálený komediant. A proto mám asi tak rád divadlo.
Na internetu se dá hodně toulat, pracuje i fantazie, v dešti je to dobrá náhražka, ale vyleze sluníčko, všechno vykvete a sbohem, počítači, musím jet. U Berounky na mne v sobotu volala hostinská snad na 30 metrů: "Dáte si Granáta!" Opravdu měla v hlase vykřičník, nebyl to otazník. Zase mě ukecala, přece musí být z něčeho živa. Tak jsem to pivo vypil a bylo mi dobře. U Berounky. Udělal jsem dobrý skutek, dal jsem vydělat hostinské.
Moje děti? Už jsou ve věku, kdy by bylo záhodno, aby mi představily svoje potomky a chovaly se trošku dospěle. Prdlajs. Přijedou rozevláté na kole s batohem, s fotkami, kde všude byly a kam ještě pojedou. Kouska rozumu dnes mladá generace nemá. A za to všechno může prababička od potoka. Že jí pradědeček líp nehlídal!
Text byl zveřejněn 15.4.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 přečtený 2899x, 11 čtenářům se text líbil. 28.9.2010 byl přesunutý na blog Týdne.
Moje prababička byla krasavice. Jak to vím? Když už si ji vysním, přece to nebude pometlo, kvůli kterému se z okresu vystěhovaly i polednice s klekánicí. Za vesnicí se usalašili potulní komedianti. Jídla mnoho neměli, v hrnci nebylo co vařit. A pán maringotky musel na lov. Podívat se, jestli se někomu ve vsi slípka nezaběhla. Nechtělo se mu, ale to by bylo k nevydržení, co by mu jeho metrnice dělala. Blížil se k vesnici a u potoka, co to je? Taková krása. Tenkrát se nemohla ani krasavice jen tak válet u potoka. Určitě měla sebou aspoň hrábě. A do uzlíčku vložme spící nemluvně. Byl slunečný den, prababička hadérků na sobě měla míň než trošku. A tulák zapomněl na slepičí polévku. Jak dopadl on, je nezajímavé. Jen pradědeček se časem nemohl dopočítat potomků. Zleva doprava, zprava doleva, pořád vycházelo jiné číslo, ty haranti zlobili, pořád přebíhali, poskakovali, nejlíp je zpráskat. Práce ve stavení fůra a tak pradědeček mávnul rukou a přestal si lámat hlavu.
Ale v jednom capartovi se usídlil malý gen. Spíš to byl geník. Geník - tuláček. Byl zticha, aby ho nevyštípali jiné geny. Třeba takový gen pracovitosti, gen pravdomluvnosti a vůbec spousta vznešených genů. Geník se držel pořekadla, že na každého jednou dojde. Stěhoval se pomalu na další generace a čekal. V mém těle si padl do oka s genem - rošťákem a neštěstí bylo na světě. Odnesli to rodiče, učitelé na všech stupních, všichni co se snažili mě převychovat, možná i manželka a bůhví kdo ještě. To jsem se z problému hezky vymotal. A nechávám na odbornících, aby mi dokázali, že plácám nesmysly.
Maminka na mne byla hodná, bála se o mne, ale takové maminky většinou bývají. Chtěla mne mít u sebe a tak mě rodiče strašili, co všechno by se mi mohlo stát, kdybych se zatoulal. Asi ve mně určitý sklon vycítili. Se strašením to trochu přehnali, protože já se bál jít sám do lesa ještě po vojně. Tedy, bál jsem se, ale chodil. Musel jsem. Skoro bych to přirovnal k situaci, kdy jsem se rozhodl, že jsem chlap a začnu kouřit. Nechutnalo mi to. Snad měsíc jsem se o prázdninách snažil. Pevná vůle zvítězila a začátkem září už jsem nonšalantně bánil Partyzánky. Aby všichni viděli. Přestat kouřit mi po letech trvalo snad 2 roky.
Hodně jsem záviděl čundrákům, kteří jezdili v sobotu po poledni na vlak do Braníka. Byly jich plné tramvaje. Rodiče by mi dali čundr! Na kole jsem jezdit směl, to byl sport. Snažil jsem se jezdit co nejdál od Prahy. Prázdniny se konaly na chaloupce v pohraničí. Nestěžuji si, užil jsem si tam hodně pěkného, ale často mi v kebuli vrtal červíček. Ve 14 letech jsem byl s rodiči naposled. Snad osud to zařídil (že by prababička?), vzali mě na zeměměřickou průmyslovku. I s dvojkou z mravů. Všechny prázdniny jsem trávil na brigádách. Celé, komplet, ne jen na měsíc a podobně jako většina spolužáků. Vždycky to byla práce někde v přírodě, určitě se tu našli vrstevníci. Vzal jsem si sebou kolo, vydělal nějakou korunu (a pak jsem je utrácel za cigára, blbec). Po práci se o můj volný čas nikdo nestaral. V rodině se o mně tradovalo, že jsem pracovitý. Chalupaření mne nikdy nebralo, rodiče by mi na nějaké vandrování peníze nedali a na chalupě bych stejně musel pracovat. Tam se pracuje furt. A zadarmo. Táta na mne teď hrozí z obláčku: "Syčáku, ten plot jsi tenkrát nenatřel celý a nic moc!" Po prázdninách se ve škole přebíraly zážitky, moje nikoho moc nezajímaly, možná, že si o mně spolužáci mysleli leccos. Ale co. Hlavně, že jsem se naučil kouřit. Do hospody jsem byl použitelný, tedy v kolektivu oblíbený.
Divím se po letech sám sobě, že jsem v roce 1968 nevyužil relativní svobody a nešel se toulat někam za dráty. Ono to všechno tenkrát skončilo příliš rychle. Cykloturisté v té době, to byla skupina, nad kterou se povážlivě kývalo hlavou. Dát spacák na kolo a jet... Když člověk při toulkách potkal někoho podobného, byl to málem důvod k oslavě. Holku taky člověk těžko sehnal. Kdybych měl aspoň malou motorku, nějaký křáp, ale kolo? Dnes je mladých cyklodvojic tolik, že není ani kudy chodit pěšky. A je mi těch křehounkých stvoření někdy líto. Jak je ti jejich kluci tahají po Brdech a lžou jim, že už jenom kousek do kopce a pak už pořád jen z kopce. Ale i opak může být pravdou. Někdy zase kluk proklíná cyklistiku. Dobře jim tak. V sedmdesátých letech se stala kola podpultovým artiklem (dá se vůbec bicykl schovat pod pult?), opravny zmizely, náhradní díly se sháněly spíš špatně.
Objevil jsem dálkové pochody. Většina populace zná Praha - Prčice. To je pouťák a slušný dálkař se skoro styděl, když se někdy zúčastnil. Potkal jsem se s lidmi, kteří byli ochotní si zadarmo huntovat tělo, ničit si zdraví nesmyslnými dávkami v jakémkoliv počasí. To byla úžasná společnost. Možná byla úžasná jen tím, že jsme byli mladí. Bydliště jsme měli po celé republice, těšili jsme se na víkend jako jiný na chatu. Spalo se po tělocvičnách bez velkého hygienického zázemí. Akce se musely pořádat pod nějakou hlavičkou. Pořadatel musel být zařaditelný do nějaké organizace spadající pod Národní frontu. Uzavírala se přátelství, která trvají dodnes. Uzavírala se manželství, jako třeba to moje, které bohužel netrvá dodnes. Na pochodech se objevovaly pochodnické děti a člověk doufal, že to je na vždycky.
Svoboda, která přišla v roce 1989, dala naději, že teď se to teprve rozjede. Houby se rozjelo, spíš se to všechno zadrhlo. Najednou chyběla mladá krev. Ne, že by nebyli mladí, kteří mají podobnou krevní skupinu jako jsme měli my. Těch určitě neubylo, ale rozlítli se po světě, možností mají neuvěřitelně mnoho. A my zůstali se svými vzpomínkami, s nostalgií. Už se někdy i na pohřbu sejdeme. A naříkáme, že nás bolí tohle a tohle. Ale zase nás nesmí poslouchat lidé, kteří k tomu tuláctví nemají vztah. Poslouchat šedesátiletého a metrákového dědka, jak si stěžuje: "Ty, vole, já tuhle ušel 40 kiláků a tři dny jsem nemoh na nohy a ještě na mne vrčela žena, že už si mám dát pokoj, že pak nejsem schopný dojít ani pro chleba", to chce dost nadhledu. My si stejně pokoj nedáme. Já si věčným chozením i běháním zničil kolena, že jsem ani nemohl stát na nohou v práci. Nějaký chytrák mi poradil kolo. Tak jsem si kolo koupil a už v tom zase lítám. Kolena jsou v cajku. Samosebou, zase se řídím tím, že je volovina umírat zdravý. Tělo musí být zhuntované. Spacáček na nosiči, v lese už se dávno nebojím ani v noci. Jenom nesmím chodit mezi stejně staré penzisty. Oni mi nevěří, říkají, že žvaním nebo nemám tolik chlastat. Neznám televizní seriály, někdy ani fotbal nestihnu. Párkrát jsem byl na zájezdech v zahraničí, vyjel i pár kopců v horách.
Pohyb je prý zdravý a jak to přijde, že jsem pořád tlustej. Vlastně kdo ví, jak vypadal ten komediant - svůdce mé prababičky? Hned na začátek jsem ho odsunul z děje a přitom to třeba byl zapálený komediant. A proto mám asi tak rád divadlo.
Na internetu se dá hodně toulat, pracuje i fantazie, v dešti je to dobrá náhražka, ale vyleze sluníčko, všechno vykvete a sbohem, počítači, musím jet. U Berounky na mne v sobotu volala hostinská snad na 30 metrů: "Dáte si Granáta!" Opravdu měla v hlase vykřičník, nebyl to otazník. Zase mě ukecala, přece musí být z něčeho živa. Tak jsem to pivo vypil a bylo mi dobře. U Berounky. Udělal jsem dobrý skutek, dal jsem vydělat hostinské.
Moje děti? Už jsou ve věku, kdy by bylo záhodno, aby mi představily svoje potomky a chovaly se trošku dospěle. Prdlajs. Přijedou rozevláté na kole s batohem, s fotkami, kde všude byly a kam ještě pojedou. Kouska rozumu dnes mladá generace nemá. A za to všechno může prababička od potoka. Že jí pradědeček líp nehlídal!
Text byl zveřejněn 15.4.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 přečtený 2899x, 11 čtenářům se text líbil. 28.9.2010 byl přesunutý na blog Týdne.
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat