Dáša Nováková a Stáňa Poláková, řekly si, že půjdou dnes po obědě navštívit kamarádku Procházkovou. Totiž Lída Horáková, říkala, že Procházková si včera zakoupila fantastickou halenku, která není k sehnání... atd.
V první polovině sedmdesátých let se objevila písnička Ivana Mládka s tímto textem. Tenkrát už bylo vymalováno. Takzvaná pop-music sjížděla z poměrně vysoké úrovně konce šedesátých let do zoufalého balastu. Spousta rockerů vzala místa v orchestrech, kde hráli věci, kterým se ještě nedávno skoro posmívali. Živit se potřebovali a nic jiného neuměli. Textaři začali s autocenzurou. Samozřejmě, že se našly výjimky, ale ty byly pod těžkou kontrolou komunistické moci. Mně bylo v té době kolem 30 let, těžko jsem se situací smiřoval, i když populární hudba je vlastně jen okrajová záležitost. Byly horší věci.Dášu Novákovou jsme si citovali a řvali jsme smíchy. Mravenci v kredenci, Dáša jedla cukroví, Včera večer u sila - to jen namátkou pár ptákovin. Bylo jich dost. Proti tomu se nedalo dělat nic. Já vím, soudruzi mohli zakázat všechno, ale přece jenom v textech se nenašlo nic proti ničemu. Dokonce s trochou drzosti se dalo prohlásit, že Dáša Nováková je kritikou maloměšťáctví. Ovšem Mládkův Banjo band asi nebyl zván na různé festivaly politické písně v Sokolově i jinde. Nedovedu si představit, že by před potentáty SSM přišel člověk v kostkovaném saku s úsměvem koblížka a zpíval svoje perly. Dělá si z nás tenhle člověk srandu nebo ne? Lépe bude, když tu nebude. Slyšel jsem historku z doby, kdy byl Mládek ještě členem skupiny Mustangové. Na počátku sedmdesátých let se musely přejmenovat všechny ty The Rangers, The Greenhorns, prostě všechny The. Mustangové sice je výraz počeštěný, ale přece jenom to má cosi společného s americkou armádou a to by nemělo být. Mládek prý navrhl chytré komisi několik nových, českých jmen pro skupinu. Tak blbých, že to dokonce poznala i ona komise a Mustangové přežili.
Určitě i on má nějaké to máslo na hlavě, pochybuji, že by snad nepodepsal prohlášení proti chartě 77, hrdinů byla skutečně jen hrstka a to ve všech oblastech společnosti.
Hudebně to byl výborný dixieland. Rádobyexperti nad tímhle stylem ohrnují svoje fajnové nosánky. Je to hudba pro pobavení, pro dobrou náladu a to je dost.
Mládkovi se vyčítá, že napsal oslavnou básničku na Václava Klause k šedesátinám. Taky si myslím, že to bylo pitomé, pořád v duchu váhám, jestli si trochu ze svého spolužáka neutahoval. A i tak, kdo nedělá pitomosti, ať zvedne ruku. Jeho televizní estrády po roce 1990 měly všelijakou úroveň. On to všechno psal sám a nepřebíral formáty od zahraničních televizí.
Měl jsem radost, že se parodie na Mládkovy Zkratky objevila v hře Divadla v Dlouhé Oněgin byl Rusák. Autoři inscenace tak dali najevo, že Mládka neřadí mezi Kotvaldy a jiné "umělce".
Teď ho objevili trochu nepochopitelně v Polsku. Hlavně kvůli asi nejvlezlejší melodii z jeho repertoáru. Proti Jožinovi nic nemám, ale preferuji jiné písničky. A už se objevily tu trochu ironické, tu skoro nenávistné komentáře. A bylo by nenormální, kdyby se neobjevil názor, že Mládek zase rejžuje. Kdo by si nenechal zaplatit? Tolik lidí vyznává náboženství, že důležité je vydělávat a ne něco umět.
Ivan Mládek si vytvořil postavu Ivana Mládka a to umí dobře. Svými písničkami plnými humoru bavil a baví pořád. Pohádka O Smolíčkovi, O Sněhurce, O šípkové Růžence. Vždyť to je přece úžasná sranda. Tolik blízké Felixu Holzmannovi. O tom jsem dokonce před pár lety slyšel komentář, že tenhle přitroublý človíček je docela vtipný. Komentující byl asi znalec a objevitel Holzmanna. Ať se na mne nikdo nezlobí, ale i Cimrman je trochu ze stejné stáje.
Mohli se ti lidé chovat statečněji? Nevím, sám jsem mezi statečné nepatřil a proto nemůžu hodnotit. Ti lidé nám aspoň na chviličku zpříjemňovali život v komunistickém ráji. A proto mám rád Ivana Mládka.
V první polovině sedmdesátých let se objevila písnička Ivana Mládka s tímto textem. Tenkrát už bylo vymalováno. Takzvaná pop-music sjížděla z poměrně vysoké úrovně konce šedesátých let do zoufalého balastu. Spousta rockerů vzala místa v orchestrech, kde hráli věci, kterým se ještě nedávno skoro posmívali. Živit se potřebovali a nic jiného neuměli. Textaři začali s autocenzurou. Samozřejmě, že se našly výjimky, ale ty byly pod těžkou kontrolou komunistické moci. Mně bylo v té době kolem 30 let, těžko jsem se situací smiřoval, i když populární hudba je vlastně jen okrajová záležitost. Byly horší věci.Dášu Novákovou jsme si citovali a řvali jsme smíchy. Mravenci v kredenci, Dáša jedla cukroví, Včera večer u sila - to jen namátkou pár ptákovin. Bylo jich dost. Proti tomu se nedalo dělat nic. Já vím, soudruzi mohli zakázat všechno, ale přece jenom v textech se nenašlo nic proti ničemu. Dokonce s trochou drzosti se dalo prohlásit, že Dáša Nováková je kritikou maloměšťáctví. Ovšem Mládkův Banjo band asi nebyl zván na různé festivaly politické písně v Sokolově i jinde. Nedovedu si představit, že by před potentáty SSM přišel člověk v kostkovaném saku s úsměvem koblížka a zpíval svoje perly. Dělá si z nás tenhle člověk srandu nebo ne? Lépe bude, když tu nebude. Slyšel jsem historku z doby, kdy byl Mládek ještě členem skupiny Mustangové. Na počátku sedmdesátých let se musely přejmenovat všechny ty The Rangers, The Greenhorns, prostě všechny The. Mustangové sice je výraz počeštěný, ale přece jenom to má cosi společného s americkou armádou a to by nemělo být. Mládek prý navrhl chytré komisi několik nových, českých jmen pro skupinu. Tak blbých, že to dokonce poznala i ona komise a Mustangové přežili.
Určitě i on má nějaké to máslo na hlavě, pochybuji, že by snad nepodepsal prohlášení proti chartě 77, hrdinů byla skutečně jen hrstka a to ve všech oblastech společnosti.
Hudebně to byl výborný dixieland. Rádobyexperti nad tímhle stylem ohrnují svoje fajnové nosánky. Je to hudba pro pobavení, pro dobrou náladu a to je dost.
Mládkovi se vyčítá, že napsal oslavnou básničku na Václava Klause k šedesátinám. Taky si myslím, že to bylo pitomé, pořád v duchu váhám, jestli si trochu ze svého spolužáka neutahoval. A i tak, kdo nedělá pitomosti, ať zvedne ruku. Jeho televizní estrády po roce 1990 měly všelijakou úroveň. On to všechno psal sám a nepřebíral formáty od zahraničních televizí.
Měl jsem radost, že se parodie na Mládkovy Zkratky objevila v hře Divadla v Dlouhé Oněgin byl Rusák. Autoři inscenace tak dali najevo, že Mládka neřadí mezi Kotvaldy a jiné "umělce".
Teď ho objevili trochu nepochopitelně v Polsku. Hlavně kvůli asi nejvlezlejší melodii z jeho repertoáru. Proti Jožinovi nic nemám, ale preferuji jiné písničky. A už se objevily tu trochu ironické, tu skoro nenávistné komentáře. A bylo by nenormální, kdyby se neobjevil názor, že Mládek zase rejžuje. Kdo by si nenechal zaplatit? Tolik lidí vyznává náboženství, že důležité je vydělávat a ne něco umět.
Ivan Mládek si vytvořil postavu Ivana Mládka a to umí dobře. Svými písničkami plnými humoru bavil a baví pořád. Pohádka O Smolíčkovi, O Sněhurce, O šípkové Růžence. Vždyť to je přece úžasná sranda. Tolik blízké Felixu Holzmannovi. O tom jsem dokonce před pár lety slyšel komentář, že tenhle přitroublý človíček je docela vtipný. Komentující byl asi znalec a objevitel Holzmanna. Ať se na mne nikdo nezlobí, ale i Cimrman je trochu ze stejné stáje.
Mohli se ti lidé chovat statečněji? Nevím, sám jsem mezi statečné nepatřil a proto nemůžu hodnotit. Ti lidé nám aspoň na chviličku zpříjemňovali život v komunistickém ráji. A proto mám rád Ivana Mládka.
Text byl zveřejněn 4.4.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 byl přečten 2815x, 21 čtenářů ho označilo jako dobrý. Přesunul jsem článek na Blog Týden 26.9.2010.
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat