Tohle že je jaro? Už 9.února jsem si fotil rozkvetlé kočičky, třikrát to začalo, všude to kvete a voní a pak přijde paní Táňa Míková či jiný z toho týmu a ohlásí ochlazení. A ještě jsou ochotní s úsměvem tvrdit, že to je průměrný duben. Tím by se měl zabývat Václav Moravec, Čunek je už prodrbaný ze všech stran. Vždyť ti meteorologové nám ukazují mapy s jakýmisi frontami, snad aby se nám nestýskalo po frontách na toaletní papír. A já než tu mapu pochopím, už přejí hezký polojasný večer.
Ale blbost. Nechme to tak, jak to je. Už vidím, že se tvoří parlamentní komise, které se budou zabývat počasím, odměna předsedy takové komise na úrovni minimálního platu poslance. Stejně by u kulatého diskusního neseděli meteorologové, ale... Nebudu jmenovat, mám počítač již postarší, mohl by se z těch jmen zaseknout. Nechme rosničkáře na pokoji, stejně máme doma na nějakém tajném místě (aby to neviděli sousedi) flašku od okurek s žebříčkem a krásným zeleným stvořením. Babičky na to věřili a proč bychom si měli hrát na chytřejší. Vezměme povidla. Ta od babičky, to byla pohádka. A co dnes koupíme v jakémsi hypersuper? Mezi povidly a počasím zas tak velký rozdíl není. Všechno souvisí se vším.
Ale blbost. Nechme to tak, jak to je. Už vidím, že se tvoří parlamentní komise, které se budou zabývat počasím, odměna předsedy takové komise na úrovni minimálního platu poslance. Stejně by u kulatého diskusního neseděli meteorologové, ale... Nebudu jmenovat, mám počítač již postarší, mohl by se z těch jmen zaseknout. Nechme rosničkáře na pokoji, stejně máme doma na nějakém tajném místě (aby to neviděli sousedi) flašku od okurek s žebříčkem a krásným zeleným stvořením. Babičky na to věřili a proč bychom si měli hrát na chytřejší. Vezměme povidla. Ta od babičky, to byla pohádka. A co dnes koupíme v jakémsi hypersuper? Mezi povidly a počasím zas tak velký rozdíl není. Všechno souvisí se vším.
Měl jsem ale psát úplně něco jiného. Chtěl jsem se dnes ráno projet na kole tak jako skoro každý den. V dešti jezdí jenom blázen. Asi bych měl, spíš než za hezkého počasí. Když prší, nikdo mě nevidí. Svítí slunce a tlustý dědek na věčně nevyčistěném kole kazí estetickou hodnotu pražské cyklostezky. Odpoledne nemůžu, musím jako filmový fanatik na Febiofest.
Dopoledne se někdy oko a duši penzisty potěší Archivními návraty, které Česká televize uvádí. Určitě si za týden jeden z pořadů vyberu. Nejsem televizní divák a dávám přednost třeba té projížďce. Pořídil jsem si kvůli tomu asi před 3 lety videorekordér. Trochu pozdě? Tato vymoženost už míří do historie. Když já byl vždycky trochu zpožděný. Svým dětem jsem sehnal céčka až v době, kdy už spíš koukali po holkách (klucích). Nemám čas být doma u televize a tudíž pořad natočím. Jak techniku zvládnu, je skoro vyhráno. Chce to ale nezapomenout, co jsem nahrál a kam jsem to nahrál. Primitivní záležitost, jenže já mám kvartýr plný trpaslíků. Jak se nedívám, už přenášejí věci z místa na místo a chytit se nedají. Brejle, klíče, tužky, knížky, kazety, papírky, nelze se divit, že raději vezmu kolo a jedu na pivo, pardon, zvyšovat si kondici.
Včera vysílali záznam pořadu z roku 1961 Zuzana je zase sama doma. Nastala ideální situace, šamani z Komořan přivolali déšť, nahraná kazeta, na kterou už jsem pomalu zapomínal, ještě v přístroji a já si to užil. Ty tehdejší hity (snad se tomu ještě ani tak neříkalo, spíš šlágry) jsou dodnes notoricky známé. Většinou známe o něco pozdější nahrávky, pořízené asi lepší televizní technikou. Ale tohle je ten Semafor, na který jsem chodil do divadla. Pilarová, Hegerová, Matuška, tak krásně mladí a jak jim to zpívalo, herecky zvládnuté bez větších závad. Černobílé. Režírovala Eva Sadková, není co kritizovat. Snad by nebylo od věci, kdyby se podívali začínající zpěváčci a potom do zrcadla a porovnali. Ideální to tehdy nebylo. I tenkrát bylo v rádiu tolik srágor, až uši bolely. A vládli bolšáni. Dnes jsou moderní různé průzkumy. Spočítal by někdo, kolik je v našem národě žen, které jsou na prahu padesátky a nesou jméno Zuzana? Snad jejich maminky milovaly Waldu?
Možná to byla tehdy souhra náhod, Suchého texty jsou psány zpěvákům přímo do pusy. Spojovací text této televizní nahrávky napsal Jiří Suchý a je v něm tolik nenásilného vtipu, že by s tím některý současný bavič (nebo nasrávač, jak říkal pan Horníček) vydržel půl roku. Šlitrova muzika je vlastně co? Hlásí se k jazzu, Ferdinand Havlík je výborný jazzman dodnes. Jsou to písničky. Ještě, že nejsem hudební teoretik, schopný nacpat žánry do škatulek. Při mé schopnosti udělat všude bordel, bych stejně ty škatule pomotal. Jen si někdy říkám, kam by asi směřovala spolupráce Suchého a Šlitra, jejich poslední společné věci jsou tak silné, mne osobně jde mráz po zádech.
Ale zpět. Na jaře 1961 jsem maturoval. Den na přelomu května a června. Někteří kamarádi už byli za vodou, mne to čekalo zítra. Táhli do Vojanových sadů na Malé Straně, kde také občas Semafor se Zuzanou vystupoval. Šel jsem s nimi tenkrát až na místo, ale pak domů. Měl jsem bolení z příštího dne. Teď mě mrzí, že jsem s nimi nešel. Prý byla báječná atmosféra. To představení jsem samozřejmě později viděl. A asi ne jednou. Už se mi to plete. Zajímavé je, že si pamatuju, že Eva Pilarová čekala potomka a zpívala Lásku nebeskou s pěkným bříškem. Maturitní vysvědčení jsem dostal, komise byla asi zděšená z možnosti, že bych snad měl nějakou opravnou zkoušku a mí profesoři z toho, že bych dokonce mohl opakovat ročník. Raději mu to dáme. Ať trpí jiní. Socialismus už máme a jeden takový se ztratí.
Mluví ze mne staromilec? Myslím, že ne. Mám doma tolik různé muziky i mluveného slova, že nejsem závislý na různých blanících, impulsech, radiožurnálech atd. Jen vždycky najít to správné CD, LP, MC. To by chtělo vyhubit trpaslíky. Rádio je moje celoživotní médium, nedám na ně dopustit ani dnes. Jen si trochu pečlivěji vybírám. Nemám už čas poslouchat neposlouchatelné. Jazz je moje srdeční záležitost. Blues poslouchám nejraději. To je hodně široký pojem a vejde se sem Bessie Smith a třeba i Stouni. A snesou se! Již po své padesátce jsem se octl v rockovém klubu na Vinohradech a jakýsi moderní mladík nesnesl pomyšlení, že tu sedí starý dědek a posílal mě na Vlachovku. Říkal jsem, ty vole, já jsem o 4 měsíce starší než Mick Jagger a všechnu tuhle muziku v jiné formě hrál Chuck Berry v době kdy jsem možná hrál s tvým tátou kuličky. Tohle ale byla spíš výjimka. Mládež, která chodí na koncerty opravdu kvůli muzice (a je jich většina), se na mojí personu nedívá skrz prsty a moje děti mají radost, že nedřepím doma u seriálů. Muzika je radost.
Ale to je zase jiné téma. Ono venku totiž, jak by řekl Josef Kemr, prší a prší. A co má chudák grafoman dělat? Že bych poslal děkovný dopis na Hydrometeorologický ústav? Za počasí. Tak hezké dopoledne. Jak se znám, půjdu spíš kontrolovat, jestli se něco nekazí v lednici.
Dopoledne se někdy oko a duši penzisty potěší Archivními návraty, které Česká televize uvádí. Určitě si za týden jeden z pořadů vyberu. Nejsem televizní divák a dávám přednost třeba té projížďce. Pořídil jsem si kvůli tomu asi před 3 lety videorekordér. Trochu pozdě? Tato vymoženost už míří do historie. Když já byl vždycky trochu zpožděný. Svým dětem jsem sehnal céčka až v době, kdy už spíš koukali po holkách (klucích). Nemám čas být doma u televize a tudíž pořad natočím. Jak techniku zvládnu, je skoro vyhráno. Chce to ale nezapomenout, co jsem nahrál a kam jsem to nahrál. Primitivní záležitost, jenže já mám kvartýr plný trpaslíků. Jak se nedívám, už přenášejí věci z místa na místo a chytit se nedají. Brejle, klíče, tužky, knížky, kazety, papírky, nelze se divit, že raději vezmu kolo a jedu na pivo, pardon, zvyšovat si kondici.
Včera vysílali záznam pořadu z roku 1961 Zuzana je zase sama doma. Nastala ideální situace, šamani z Komořan přivolali déšť, nahraná kazeta, na kterou už jsem pomalu zapomínal, ještě v přístroji a já si to užil. Ty tehdejší hity (snad se tomu ještě ani tak neříkalo, spíš šlágry) jsou dodnes notoricky známé. Většinou známe o něco pozdější nahrávky, pořízené asi lepší televizní technikou. Ale tohle je ten Semafor, na který jsem chodil do divadla. Pilarová, Hegerová, Matuška, tak krásně mladí a jak jim to zpívalo, herecky zvládnuté bez větších závad. Černobílé. Režírovala Eva Sadková, není co kritizovat. Snad by nebylo od věci, kdyby se podívali začínající zpěváčci a potom do zrcadla a porovnali. Ideální to tehdy nebylo. I tenkrát bylo v rádiu tolik srágor, až uši bolely. A vládli bolšáni. Dnes jsou moderní různé průzkumy. Spočítal by někdo, kolik je v našem národě žen, které jsou na prahu padesátky a nesou jméno Zuzana? Snad jejich maminky milovaly Waldu?
Možná to byla tehdy souhra náhod, Suchého texty jsou psány zpěvákům přímo do pusy. Spojovací text této televizní nahrávky napsal Jiří Suchý a je v něm tolik nenásilného vtipu, že by s tím některý současný bavič (nebo nasrávač, jak říkal pan Horníček) vydržel půl roku. Šlitrova muzika je vlastně co? Hlásí se k jazzu, Ferdinand Havlík je výborný jazzman dodnes. Jsou to písničky. Ještě, že nejsem hudební teoretik, schopný nacpat žánry do škatulek. Při mé schopnosti udělat všude bordel, bych stejně ty škatule pomotal. Jen si někdy říkám, kam by asi směřovala spolupráce Suchého a Šlitra, jejich poslední společné věci jsou tak silné, mne osobně jde mráz po zádech.
Ale zpět. Na jaře 1961 jsem maturoval. Den na přelomu května a června. Někteří kamarádi už byli za vodou, mne to čekalo zítra. Táhli do Vojanových sadů na Malé Straně, kde také občas Semafor se Zuzanou vystupoval. Šel jsem s nimi tenkrát až na místo, ale pak domů. Měl jsem bolení z příštího dne. Teď mě mrzí, že jsem s nimi nešel. Prý byla báječná atmosféra. To představení jsem samozřejmě později viděl. A asi ne jednou. Už se mi to plete. Zajímavé je, že si pamatuju, že Eva Pilarová čekala potomka a zpívala Lásku nebeskou s pěkným bříškem. Maturitní vysvědčení jsem dostal, komise byla asi zděšená z možnosti, že bych snad měl nějakou opravnou zkoušku a mí profesoři z toho, že bych dokonce mohl opakovat ročník. Raději mu to dáme. Ať trpí jiní. Socialismus už máme a jeden takový se ztratí.
Mluví ze mne staromilec? Myslím, že ne. Mám doma tolik různé muziky i mluveného slova, že nejsem závislý na různých blanících, impulsech, radiožurnálech atd. Jen vždycky najít to správné CD, LP, MC. To by chtělo vyhubit trpaslíky. Rádio je moje celoživotní médium, nedám na ně dopustit ani dnes. Jen si trochu pečlivěji vybírám. Nemám už čas poslouchat neposlouchatelné. Jazz je moje srdeční záležitost. Blues poslouchám nejraději. To je hodně široký pojem a vejde se sem Bessie Smith a třeba i Stouni. A snesou se! Již po své padesátce jsem se octl v rockovém klubu na Vinohradech a jakýsi moderní mladík nesnesl pomyšlení, že tu sedí starý dědek a posílal mě na Vlachovku. Říkal jsem, ty vole, já jsem o 4 měsíce starší než Mick Jagger a všechnu tuhle muziku v jiné formě hrál Chuck Berry v době kdy jsem možná hrál s tvým tátou kuličky. Tohle ale byla spíš výjimka. Mládež, která chodí na koncerty opravdu kvůli muzice (a je jich většina), se na mojí personu nedívá skrz prsty a moje děti mají radost, že nedřepím doma u seriálů. Muzika je radost.
Ale to je zase jiné téma. Ono venku totiž, jak by řekl Josef Kemr, prší a prší. A co má chudák grafoman dělat? Že bych poslal děkovný dopis na Hydrometeorologický ústav? Za počasí. Tak hezké dopoledne. Jak se znám, půjdu spíš kontrolovat, jestli se něco nekazí v lednici.
Žádné komentáře:
Okomentovat