21.duben 2008 - ten den se mi vydařil. Asi jsem únavný. Pořád jen píšu o hezkých dnech. Já schválně. Když se den nezdaří, raději zapomenout. Kdysi mi starší člověk říkal, že od určitého věku musíme počítat při každé činnosti, že to může být naposled. A to co zrovna dělám, si užít. To nejsou řeči hypochondra, který si denně oprašuje šaty do truhly, dokonce je tomu naopak. Mít radost z každého rána, kdy vstanu, třeba i z toho, že prší a nemusím se jít opalovat.
Těším se, že se oteplí, že vyrazím na pár dnů dále od Prahy, pojezdím nebo pochodím po kopcích. Třeba na Kokořínsko, to mám moc rád. Ale i Berounka od soutoku s Vltavou je pěkná a teď kvetou stromy, každý den je jinak. Jenom ta hospoda, kde čepují Granát, je pořád na stejném místě. Hostinská snad má spojení s Radotínem a ví, že se blížím. Vlezl jsem dovnitř, Granát v půllitru, ruka připravená na inkasování peněz, na můj dotaz, co by dělala, kdybych hospodu jen tak objel a ujel jinam, paní za výčepem prohlásila, že to bych jí neudělal, že mi to vidí na očích. Až se jednou rozčílím a začnu jezdit někudy jinudy, to bude koukat.
U piva jsem číhnul do novin, podle řeky jsem pak dýchal čistý vzdoušek. Po víkendovém dešti přímo skvostný. Na moje průdušky úplná lázeň. Kdysi jsem před 30 lety jsem kvůli průduškám přestal kouřit, ale kašlu furt. Ale dobře, cigarety něco stojí a dnes se nemusím rozčilovat nad nějakým protikuřáckým zákonem.
Při návratu domů jsem se blízko bydliště zastavil na víno. Chodím raději než na pivo. Spíš proto, že je zde víc ženských. Je na co koukat. Ty chlapi jsou tak vošklivý, nevím, co na nich ženský maj. Dobrá společnost tam dnes byla, měl jsem kliku, že jsem měl na večer lístek do divadla. Hrozilo, že bych se zasekl.
V Divadle Bez zábradlí hostovalo Radošinské naivné divadlo s představením Stvorenie sveta. Už jsem je viděl dvakrát. A pořád skvělá zábava. Stanislav Štepka založil divadlo v roce 1963, to jsem byl na vojně. Docela mu závidím, celý život má naplněný pěknou prací, která je určitě i koníčkem. A odměnou jsou mu vyprodané sály. Tady hraje postavu Boha, je to krásný text, který určitě nemůže urazit věřící a je zde vidět odvaha, s jakou se autor pouští do témat, která by se mohla zdát někomu tabu. Představení plné hravého humoru, nádherné muziky. Je to všechno hodně příbuzné české Ypsilonce.
Doma jsem pak dojedl labužnická kuřecí stehna. Na noc se nacpat, takhle určitě nezhubnu. Po jídle jsem se podíval na svůj blog. A co vidím, nejen já jsem si dělal tenhle den radost. Někdo se vrhl na moje články a všem přidělil, co jim patří. Samé jedničky. Tolik jsem jich ve škole nikdy za jeden den nedostal. Zřejmě dotyčnému lezu na nervy, to se stává. Taky jsem si vědom, že ty moje články nejsou žádná veledíla. Celý život jsem se živil jako zeměměřič a těžko můžu umět psát jako profesionální novinář. Postavit novináře na stavbě k dálkoměru, taky by to byla hlína. Píšu pro sebe, mám takovou ideu, že by si to jednou mohli přečíst i moji potomci. Jedna dcera se češtinou živí, skoro bych se styděl jí ty svoje výplody dát přečíst. Systém blogu je ideální, vyzkouším, jestli to může někoho zaujmout. Není na mém blogu velký nával, ale zase tu vlastně mám klid, nikdo mi nenadává, nikdo se v diskusích nehádá, jestli jsou pitomější ódeesáci nebo socani. A cítím, že někomu, kdo je naladěn na stejnou tóninu, někdy udělám i radost. Snad je to tím, že se necítím být někým, na koho svět čeká jako na Spasitele. Spasitelů s malým "es" jsem si v životě užil, cítil bych se jako debil, kdybych si na někoho takového v 65 letech hrál.
Jiný člověk, jiný názor, to je dobře, za komunistů jsme chodili jednotně k volbám a všichni znají konec. Nejstarší moje články tu visí už přes tři měsíce, že už dotyčný nehodnotil dříve? Anebo někdo narazil nahodile na tyhle stránky a hned si řekl "Takhle to dál nepůjde"? Možná nějaký bývalý známý, se kterým jsme se pohádali? O holku? O fotbal? Nebo se někomu nelíbil můj ksicht, který je oproti některým bloggerům skutečně můj, stejně jako moje občanské jméno. Vím, není to příjemný pohled. Jenom bych chtěl vzkázat, že mi je mi šumafuk, jestli moje jméno je někde napsané.
Kdo to je? Já už mám pro něj jméno. Je to Arnošt. Omlouvám je skutečným nositelům toho jména. Vysvětlím. Když mi bylo málo po padesátce, s manželkou jsme se fakticky rozešli. Bydleli jsme v jednom malém bytě s třemi dospívajícími dětmi. Nikdo z nás neměl kam jít. Takovou situaci nepřeju ani největšímu nepříteli. Nebyly tam hádky nebo, probůh, rvačky, spíš jsme kolem sebe jenom tak chodili, existovali jsme vedle sebe. Nebyl jsem doma rád a začal jsem navštěvovat v tomhle pokročilém věku dnes už zaniklý rockový klub U Samsona na Vinohradech. Zvykl jsem si na hlučné prostředí, muziku tu nehráli zlou, obsluha mě měla ráda, protože se mnou nebyly potíže s placením, ani na mně nechtěli platit hned jak to v těchto zařízeních bývá. Největší výtržnost z mé strany byla, že jsem občas u stolu usnul. Ráno mě vzbudili a já šel rovnou do práce. Spadl jsem do chlastu hodně tvrdě. Začal jsem se stydět i za své jméno a představoval jsem se jako Arnošt. Už mi to v té společnosti zůstalo. Moje děti patří spíš mezi slušné a zvlášť dcery ze mne byly zřejmě nešťastné. Snad by si se mnou i chtěly povídat, ale já když byl doma, většinou jsem chrápal. V práci kamarádi nic neříkali, ale viděl jsem, že to takhle moc dlouho nepůjde. Zabil jsem dva roky života.
Asi jsem měl velké štěstí. Mám snad v sobě někde zakódovánu schopnost se ze srágor vyhrabat. Dokonce jsem dnes schopný chodit do společnosti, popíjet pro radost, prostě jako dobytek. Ten totiž ví, kdy má dost. Nerad radím, ale pokud by to někoho zajímalo, tak to chce mít stále nějakou činnost. A nemusí to nutně být jenom výdělečná práce. A dost. Začínám se chválit.
Já vidím sedět u počítače mého Arnošta. Nalistuje nenáviděný blog a už to mydlí. Taky činnost. Já dal za lístek do divadla skoro pět stovek, něco stálo i víno, něco program v divadle, on si udělá radost levněji. Třeba má nějaký mindrák, třeba na něj nebyli rodiče v dětství hodní, nevím. Původně jsem přemýšlel o nějaké málo sprosté nadávce. Ale proč? Každý máme právo si naplnit svůj život po svém. Arnošte, zdravím Tě a kdyby to šlo, pošlu Ti mailem panáka. Přežil jsem komunisty, Samsona, snad přežiju i Tvoje nájezdy. Napadla mě jedna věc, mám dost známých, kteří by byli schopní, kdybych je požádal, oznámkovat mé články samými desítkami. Oni ale většinou o mém blogu nevědí, musel bych se přiznat a potom, možná jsem blbej, ale takhle snad ne.
Mne čeká tenhle týden povinnost konečně umýt okna, protože budu vystavovat truhlíky s muškáty. Sousedky mají vztek, že je mám hezčí než ony. Mužskej! Musím si pro ně dojet do Řevnic, tam mají nádherné a ne drahé, v sobotu mám lístek do divadla. Mám toho hodně. A ještě musím napsat nějaký článek. Aby měl Arnošt za co dávat jedničky.
Těším se, že se oteplí, že vyrazím na pár dnů dále od Prahy, pojezdím nebo pochodím po kopcích. Třeba na Kokořínsko, to mám moc rád. Ale i Berounka od soutoku s Vltavou je pěkná a teď kvetou stromy, každý den je jinak. Jenom ta hospoda, kde čepují Granát, je pořád na stejném místě. Hostinská snad má spojení s Radotínem a ví, že se blížím. Vlezl jsem dovnitř, Granát v půllitru, ruka připravená na inkasování peněz, na můj dotaz, co by dělala, kdybych hospodu jen tak objel a ujel jinam, paní za výčepem prohlásila, že to bych jí neudělal, že mi to vidí na očích. Až se jednou rozčílím a začnu jezdit někudy jinudy, to bude koukat.
U piva jsem číhnul do novin, podle řeky jsem pak dýchal čistý vzdoušek. Po víkendovém dešti přímo skvostný. Na moje průdušky úplná lázeň. Kdysi jsem před 30 lety jsem kvůli průduškám přestal kouřit, ale kašlu furt. Ale dobře, cigarety něco stojí a dnes se nemusím rozčilovat nad nějakým protikuřáckým zákonem.
Při návratu domů jsem se blízko bydliště zastavil na víno. Chodím raději než na pivo. Spíš proto, že je zde víc ženských. Je na co koukat. Ty chlapi jsou tak vošklivý, nevím, co na nich ženský maj. Dobrá společnost tam dnes byla, měl jsem kliku, že jsem měl na večer lístek do divadla. Hrozilo, že bych se zasekl.
V Divadle Bez zábradlí hostovalo Radošinské naivné divadlo s představením Stvorenie sveta. Už jsem je viděl dvakrát. A pořád skvělá zábava. Stanislav Štepka založil divadlo v roce 1963, to jsem byl na vojně. Docela mu závidím, celý život má naplněný pěknou prací, která je určitě i koníčkem. A odměnou jsou mu vyprodané sály. Tady hraje postavu Boha, je to krásný text, který určitě nemůže urazit věřící a je zde vidět odvaha, s jakou se autor pouští do témat, která by se mohla zdát někomu tabu. Představení plné hravého humoru, nádherné muziky. Je to všechno hodně příbuzné české Ypsilonce.
Doma jsem pak dojedl labužnická kuřecí stehna. Na noc se nacpat, takhle určitě nezhubnu. Po jídle jsem se podíval na svůj blog. A co vidím, nejen já jsem si dělal tenhle den radost. Někdo se vrhl na moje články a všem přidělil, co jim patří. Samé jedničky. Tolik jsem jich ve škole nikdy za jeden den nedostal. Zřejmě dotyčnému lezu na nervy, to se stává. Taky jsem si vědom, že ty moje články nejsou žádná veledíla. Celý život jsem se živil jako zeměměřič a těžko můžu umět psát jako profesionální novinář. Postavit novináře na stavbě k dálkoměru, taky by to byla hlína. Píšu pro sebe, mám takovou ideu, že by si to jednou mohli přečíst i moji potomci. Jedna dcera se češtinou živí, skoro bych se styděl jí ty svoje výplody dát přečíst. Systém blogu je ideální, vyzkouším, jestli to může někoho zaujmout. Není na mém blogu velký nával, ale zase tu vlastně mám klid, nikdo mi nenadává, nikdo se v diskusích nehádá, jestli jsou pitomější ódeesáci nebo socani. A cítím, že někomu, kdo je naladěn na stejnou tóninu, někdy udělám i radost. Snad je to tím, že se necítím být někým, na koho svět čeká jako na Spasitele. Spasitelů s malým "es" jsem si v životě užil, cítil bych se jako debil, kdybych si na někoho takového v 65 letech hrál.
Jiný člověk, jiný názor, to je dobře, za komunistů jsme chodili jednotně k volbám a všichni znají konec. Nejstarší moje články tu visí už přes tři měsíce, že už dotyčný nehodnotil dříve? Anebo někdo narazil nahodile na tyhle stránky a hned si řekl "Takhle to dál nepůjde"? Možná nějaký bývalý známý, se kterým jsme se pohádali? O holku? O fotbal? Nebo se někomu nelíbil můj ksicht, který je oproti některým bloggerům skutečně můj, stejně jako moje občanské jméno. Vím, není to příjemný pohled. Jenom bych chtěl vzkázat, že mi je mi šumafuk, jestli moje jméno je někde napsané.
Kdo to je? Já už mám pro něj jméno. Je to Arnošt. Omlouvám je skutečným nositelům toho jména. Vysvětlím. Když mi bylo málo po padesátce, s manželkou jsme se fakticky rozešli. Bydleli jsme v jednom malém bytě s třemi dospívajícími dětmi. Nikdo z nás neměl kam jít. Takovou situaci nepřeju ani největšímu nepříteli. Nebyly tam hádky nebo, probůh, rvačky, spíš jsme kolem sebe jenom tak chodili, existovali jsme vedle sebe. Nebyl jsem doma rád a začal jsem navštěvovat v tomhle pokročilém věku dnes už zaniklý rockový klub U Samsona na Vinohradech. Zvykl jsem si na hlučné prostředí, muziku tu nehráli zlou, obsluha mě měla ráda, protože se mnou nebyly potíže s placením, ani na mně nechtěli platit hned jak to v těchto zařízeních bývá. Největší výtržnost z mé strany byla, že jsem občas u stolu usnul. Ráno mě vzbudili a já šel rovnou do práce. Spadl jsem do chlastu hodně tvrdě. Začal jsem se stydět i za své jméno a představoval jsem se jako Arnošt. Už mi to v té společnosti zůstalo. Moje děti patří spíš mezi slušné a zvlášť dcery ze mne byly zřejmě nešťastné. Snad by si se mnou i chtěly povídat, ale já když byl doma, většinou jsem chrápal. V práci kamarádi nic neříkali, ale viděl jsem, že to takhle moc dlouho nepůjde. Zabil jsem dva roky života.
Asi jsem měl velké štěstí. Mám snad v sobě někde zakódovánu schopnost se ze srágor vyhrabat. Dokonce jsem dnes schopný chodit do společnosti, popíjet pro radost, prostě jako dobytek. Ten totiž ví, kdy má dost. Nerad radím, ale pokud by to někoho zajímalo, tak to chce mít stále nějakou činnost. A nemusí to nutně být jenom výdělečná práce. A dost. Začínám se chválit.
Já vidím sedět u počítače mého Arnošta. Nalistuje nenáviděný blog a už to mydlí. Taky činnost. Já dal za lístek do divadla skoro pět stovek, něco stálo i víno, něco program v divadle, on si udělá radost levněji. Třeba má nějaký mindrák, třeba na něj nebyli rodiče v dětství hodní, nevím. Původně jsem přemýšlel o nějaké málo sprosté nadávce. Ale proč? Každý máme právo si naplnit svůj život po svém. Arnošte, zdravím Tě a kdyby to šlo, pošlu Ti mailem panáka. Přežil jsem komunisty, Samsona, snad přežiju i Tvoje nájezdy. Napadla mě jedna věc, mám dost známých, kteří by byli schopní, kdybych je požádal, oznámkovat mé články samými desítkami. Oni ale většinou o mém blogu nevědí, musel bych se přiznat a potom, možná jsem blbej, ale takhle snad ne.
Mne čeká tenhle týden povinnost konečně umýt okna, protože budu vystavovat truhlíky s muškáty. Sousedky mají vztek, že je mám hezčí než ony. Mužskej! Musím si pro ně dojet do Řevnic, tam mají nádherné a ne drahé, v sobotu mám lístek do divadla. Mám toho hodně. A ještě musím napsat nějaký článek. Aby měl Arnošt za co dávat jedničky.
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat