Rozhlas je moje médium. Kolik mi to bylo, když táta přitáhl domů bednu s fungl novým rádiem? Asi čtyři. To si človíček moc nezapamatuje, ale pro naši rodinu to událost byla obrovská. Velká bedna. Táta říkal, že je to pětilampovka - Kongres a to že jsou prostě nejlepší rádia. O tom se nediskutuje. Tvrdil to ještě asi po třiceti letech, pak jsme ho přesvědčili, že na malinkou krabičku a dvě tužkové baterie se toho chytne víc. Stejně si myslil svoje, spíš se nechtěl hádat. Vzal si rádio na chalupu, že ho dá do pucu. Myslím, že už nikdy nehrálo, dalo se na něm dobře sedět.
Rádio mělo krásné zelené, magické oko. Občas mu vyskakoval hlas a to uměl nejlíp spravit brácha. Ze strany do něj praštil pěstí. Táta ale u toho nesměl být, protože údery vracel. Bráchovi. A to ještě nevěděl, že bratr se pokoušel přístroj spravit kopáním. Ale nohu tak vysoko nezvedl. Hlava rodiny tenkrát přidělávala dva obrovské držáky na zeď. A to tehdy znamenalo vysekat díry do zdi, zasádrovat dřevěné špalíky a kovové držáky přišroubovat na špalíky. Byla to kvalitní práce, přežila rok 2000. Před 5 lety se zeď rušila a já pak viděl ty háky mezi sutí a bylo mi docela smutno.
Proč tak složitá činnost. V malém bytě se honem nenašlo místo. A pod rádiem byl otoman. Takový pravý otoman, místo střev měl péra. Drátěná. Žádná zdravotní matrace. Pravidelně každou neděli si v jednu hodinu po obědě táta pustil pohádku a odpočíval po obědě. Takže rádio nesmělo spadnout na živitele. Zvlášť když tatínek po chvíli už spal nahlas. A já mohl utíkat ven blbnout s kamarády. Drak stejně na Honzu neměl. A princezna ať si trhne nohou.
Rozhlas mě chytil pod krkem a nepustil do dnešních dnů. Televizi jsme kupovali až v roce 1968, ale obrázkové rádio mě nikdy úplně nedostalo. Ne, že bych televizi úplně ignoroval, to se prostě nedá, ale rádio je rádio. Snad první zážitek byl poslech hokejového mistrovství světa v roce 1949. To mi bylo 6 a nemohl jsem pochopit, proč si nikdo z rodiny nepřeje, aby vyhrála Kanada. To jméno se mi líbilo. Stále se připomíná legendární sportovní redaktor Josef Laufer, mně se líbil Mašlonka, Slovák, který mluvil hrozně rychle, já tomu moc nerozuměl, ale to mi bylo jedno, protože jsem stejně pořádně nevěděl, co je hokej. Bolševici tyhle hrdiny, mistry světa, poslali za odměnu do kriminálu a našemu hokeji trvalo dost dlouho než se vzpamatoval.
Svobodná Evropa, Volá Londýn, to poslouchali rodiče hodně tiše s uchem na rádiu. Báli se. Bylo brzy po válce, za Němců poslouchat zahraniční rozhlas byl často i hrdelní zločin, ani za komunistů se s tím nikdo nechlubil. Zavíralo se často i za nic. V rádiu díky rušičkám škrkalo, táta pak dával komunistům ošklivá jména a máma zase, aby se krotil, protože ten kluk by někde mohl kecat. Stejně jsme se s kluky dohodli, naše rodina nebyla sama. Hodně lidí čekalo, až to praskne. Dlouho, dlouho to trvalo, hodně se jich nedočkalo. Nejvíc se nám líbila znělka vysílání z Londýna, to byly bubny na začátku a pak Volá Londýn.
Oblíbený pořad byly reportáže z cesta Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda. Máma vždycky letěla k rádiu, že bude Hanzelka. Dlouho jsem nemohl pochopit, kde je jaká Hanzelka, když pořád mluví dva chlapi. Ano, Jaromír Spal a Bohumil Švarc četli tahle povídání. Kupovali jsme časopis Náš rozhlas a podle toho se rádio pouštělo. Rodiče byli spořiví a aby hrálo rádio, když tam nic není? Jiná doba. Dnes rádio hraje jenom proto, že hraje. A někdy je vedle puštěná televize, zvuk se přebíjí a nikdo neposlouchá nic.
Když jsem byl nemocný či jsem si na nemocného hrál, maminka mi ustlala pod rádiem a já mohl poslouchat do sytosti. Moravské lidové zpívala Jarmila Šuláková, to je skoro k neuvěření, jako malý jsem se budil při jejím zpěvu a teď zpívá s Fleretem, z kterého by dostal v padesátých letech leckdo psotník, poskakuje jak mladice a já občas ani nemůžu na nohy. Navštívil jsem pár jejich koncertů. Předloni jsem se nachomýtl náhodně k vinobraní v Bzenci. Zpívala na náměstí s muzikanty o generaci (nebo o dvě?) mladšími, byla skvělá. Po vystoupení jsem ji viděl popíjet v hospodě burčák, dokonce jsem ji chtěl oslovit, ale byla na ní zjevná únava. Jako u člověka, který dá do své práce všechno. Při živém vysílání nedávno v Noci s Andělem byla kouzelná, těch jejích 39 bych jí nehádal. Baba jedna.
Taky Miroslav Horníček míval svoje pořady. Někdy jsem mu nerozuměl, jeho humor nebyl zrovna pro děti, ale mámě jsem to říci nemohl, ona by hned rádio vypnula. 15.2.2003 jsem ztrnul. V jeden den zemřeli Jiří Hanzelka a Miroslav Horníček. Dva lidé různých oborů a různých osudů, ale pro mne vždycky budou spojeni s rádiem mého dětství.
Nedělní dopoledne. Pravidelná byla nedělní četba. Četlo se leccos, ale nikdy nemůžu zapomenout na Malostranské povídky Jana Nerudy v podání Zdeňka Štěpánka. Některé mám porůznu nahrané na páscích, protože byly v pozdějších dobách občas opakovány. Mám v tom bordel, měl bych si to dát dohromady, třeba by se to mohlo někdy líbit některým mým potomkům. Štěpánkův krásně "vychlastaný" hlas. Na to nemá nikdo. Vím, že jsou i jiní výteční herci, i oni jsou však nenahraditelní. Stejně jako Štěpánek. Byl jsem školák, ale tahle četba na mne udělala takový dojem, že mi Malostranské povídky nezhnusila ani škola. Myslím, že to byla povinná četba. Mám v knihovně ilustrované vydání z roku 1956. Je to vydání pro účely školství, jsou tu samozřejmě vysvětlivky, někdy dost přiblblé, doslov, kde připínají Nerudovi pěticípou hvězdu jako to dělali třeba u Němcové nebo u Havlíčka. Povídky ale zůstávají a patří mezi knížky, ve kterých si občas čtu. Vedle Salingera, Thurbera, Haškova Švejka. Jo a někdo mi ukrad Steinbeckovy Toulky s Charliem.
Jé, já začal číst a mám poslouchat rádio. V neděli po léta byl také půlhodinový pořad, už si nemůžu vzpomenout jeho název. Tato půlhodinka byla zadána profesoru Zdeňku Nejedlému. Táta se při tom pořadu úžasně bavil, zapomněl, že to je oslava komunistického řádu. Chechtal se jak blázen a říkal, že ten dědek je tak blbej, že to člověka pobaví. Přece někde v archivech musí být nějaké zbytky tohoto pořadu. Ale je docela možné, že v současné společenské situaci by to už nikomu směšné nepřipadlo.
Jinak pořady, které měly být zábavné už při natáčení, tedy spíš estrády, byly dvakrát do roka. Na Silvestra a na Apríla. Uváděl geniální Jiří Štuchal. Konferanciér (dnes moderátor), který dokázal slepit více či méně vtipné nebo přiblblé scénky do pořadu, který se dal poslouchat. Často bylo jeho průvodní slovo lepší než to, co uváděl. Mám na kazetách silvestrovský pořad z roku 1966, možná, že by se poučili i dnešní moderátoři. 5 hodin pořad trval. Já se ještě vždycky těšil na Jardu Štercla. Silvestr, to bylo jasné, poslouchala celá rodina. Ale na apríla mi jednou maminka vypnula rádio za trest. Asi nějaká poznámka ze školy, nějaký pedagog si na mne zasedl. Nepomohly ani prosby. Máma měla asi jiné starosti než poslech Štercla a zdálo se jí, že to je ten pravý trest. Myslím, že by z jejích výchovné lekce měla radost i ministryně Džamila. Ale já bych se tenkrát nechal raději profackovat, jen abych Jardu slyšel.
Muzika, tak tady byl generační problém. Jako vždycky. Rodiče byli dechovkáři, tenkrát jim vadil i Karel Vlach a pořad tohoto orchestru, uváděný Horníčkem, později Vladimírem Dvořákem, jsem si musel vybojovat. Pak jsem se od kamarádů dozvěděl, že kdo neposlouchá "Laxík", je vůl. Tedy jako, že není "in". Ovšem Radio Luxembourg jsem mohl poslouchat jen, když rodiče nebyli doma. Táta by po mně střílel, i když žádnou zbraň v životě neměl. Rokenrol, ten ho tedy budí asi ještě dnes. V šedesátých letech vysílala Svobodná Evropa od 15 do 17 hodin každý den písničky na přání. Nevím, jestli si ta přání trochu nevymýšleli, ale faktem je, že jsme poslouchali. Myslím, že by mu poslechovost záviděly i Televizní noviny na Nově a doktor Železný svého času by zahodil své koláče a šel by rybařit. Bolševici Svobodnou Evropu rušili, ale přece jenom to nějaký prachy stálo a tak se rušily hlavně zprávy a muziku nechali. A my poslouchali a poslouchali. Byli i v rozhlase chytří lidé, kterým se pak podařilo vytvořit pořad Mikrofórum. Vysílal se v ten jistý čas a hrál tutéž muziku. Ale to už skutečně byla šedesátá léta a všechno bylo trochu jinak.
O mém vztahu k rádiu v dnešní době bych toho mohl napsat dost. Ale došla mi inspirace a ať v lednici hledám a hledám, žádná jiná tam není. Třeba ještě neumřu.
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat