neděle 6. dubna 2008

Bojovali jsme s mandelinkou



Takový hezký brouček! Připletl se mi do cesty při hledání úplně něčeho jiného. Hmyz jsem dnes večer skutečně nehledal. Internet je boží. Vždycky si napíšu, co chci hledat, na papírek. Pokud se papírek někam neztratí, stejně zhruba za hodinu zjistím, že jsem našel věci, o kterých jsem do té doby nevěděl, že jsou. To je ovšem nemoc stáří, to se mladýmu stát nemůže. Ale o mandelince něco vím.
Fakt je, že jsem do dnešního dne myslil, že mandelinka bramborová má ty pruhy červené. Jako vlajka USA. Kreslený humor z let mého dětství ukazoval amerického brouka trochu jinak. Ještě mu nasazovali cylindr a do huby dali doutník. Zřejmě dotyčný kreslíř viděl kdesi fotografii Winstona Churchilla a imperialista jako imperialista. Kdo to tenkrát kreslil? Vlastně je to jedno.

V té době se děly hrozné věci. A někde seděli lidé, kteří vymýšleli tyhle neuvěřitelné pitomosti. Já si pořád představuju, že někde byla nějaká chlast parta, která soutěžila o to, kdo vymyslí větší kravinu. Fakt je, že tentýž dojem mám, když vidím dnes všelijaké reklamy. Je těch blbostí hodně. Dělí je padesát let, ale mají zjevně stejnou krevní skupinu. Jenže tehdy byla trochu jiná společenská situace. Dnes jde jen o prachy, tehdy často i o krk.
Kdyby neexistovaly dobové dokumenty, plakáty, snad by tomu mladší generace nemohla ani věřit. Američani chtěli, aby tu nebylo co žrát a tak nám sem toho zlého brouka cpali, snad shazovali z letadel. Naštěstí Leninovo a Stalinovo učení nám pomohlo a my přežili.
Na hubení mandelinky se vydávaly brigády. Proč by úředník, student, pionýr nemohl pomoci našim JZD. I já byl na takové výpravě. Bylo to tak někdy v letech 1951 až 1953. Odvezli nás kamsi za Prahu a vyvrhli na pole. Určitě nám mandelinku i ukázali, abychom snad neničili naše hodné české broučky. Nepamatuju se, že bych nějakou mandelinku objevil. Byl jsem takový ten typ žáka, kterého pedagogové moc nemilovali a myslím, že ani dnes nemilují. Kdyby nám dali za úkol házet po sobě hroudami, možná, že by se nějaký brouk i zničil. Takhle jsme se bombardovali rodnou hroudou a byli rádi, že nemusíme trčet ve škole.
Na starost nás dostal takový správný jézédák. Snad to byla jeho kvalifikace. Někdo delegace přijímat musel, práce se nedala úplně zastavit. Asi ale nečetl příliš pečlivě stranicý tisk. Rozpovídal se a vyprávěl, jak sbíral jako malý kluk mandelinku s dědečkem, když se jeden rok tento přirozený škůdce bramborové nati přemnožil. Naše paní učitelka prožila nepříjemnou chvíli. Den před tím nás informovala o hrůzné činnosti amerických imperialistů a teď tady ten dědek vykládá nesmysly. My, děti jsme ale byli dost otrlí. Když jsem se na nějakou tu nesrovnalost zeptal táty, tak mávl rukou a začal dělat něco jiného, aby nemusel být sprostý. Už nevím, kolik jsme mandelinek zničili, určitě byli šplhouni, kteří byli schopní přemalovat na mandelinku i žížalu. Jen vím, že jsem přišel domů strašně špinavý a máma soptila, že si dojde do školy a vynadá jim. Neměli jsme ani obyčejnou pračku. Ale nešla si stěžovat. Jen by mi uškodila.
A tak jsem si tím pádem vzpomněl na naší paní učitelku. Skutečně jsme jí takhle říkali, soudružky se objevily až později. Jak to dopadlo, asi si dobře pamatujeme. Začalo se říkat soudružko učitelko, to bylo pro děti dlouhé, tak se říkalo jenom soudružko a nakonec z toho zbyla jen ta souška. V roce 1990 najednou soušky zmizely a vyučující se konečně dočkaly toho, že je někdo oslovoval paní učitelko. Říkat češtinářce jenom paní, je dost blbé.
Tuhle učitelku jsme měli od třetí do páté třídy. Byla hodná. Ale byla to svazácká generace. Ta která snad i chtěla zrušit meteorology, počasí bude řídit strana a vláda po vzoru Sovětského svazu. Přece jenom jsme od rodičů něco zaslechli i povídalo se, že tahle paní má jen nějaký rychlokurs, pedagogické vzdělání neměla. Děti měla podle mne určitě ráda. To není ani dnes u pedagogů úplně samozřejmé. Jestli nás naučila hodně nebo málo, tak to určitě nemůže posoudit tehdy devítiletý rošťák. Vzpomínku mám. Bylo nás dětí narozených koncem války a po válce jako smetí. A nebylo je kde učit. Měli jsme střídavé vyučování. Některé dny jsme chodívali domů až večer, v zimě potmě. Cestou domů jsme vyváděli jako, no, jako děti toho věku. Lítali jsme, prali jsme se, hulákali, zvonili na zvonky, koulovali se, pokud bylo čím. O tom si děti, pro které dnes jezdí maminka do školy autem, můžou nechat jenom zdát. A přitom jsme měli poslední vyučovací hodinu skoro pravidelně takovou poklidnou. Paní učitelka nám četla knihu o Zoje Kosmoděmjanské. Byla to tklivé vyprávění matky, jejíž děti bojovaly proti nacistům za druhé světové války. Pochopitelně položily své životy. Bylo to určitě hrozně tendenční, ale nechci se tomu vysmívat. Zvěrstva, která okupanti dělali, lze těžko ospravedlnit. A mládež dokáže všude na světě více riskovat. Nelíbí se mi, že jsou tato skutečná hrdinství zneužívána politiky, kteří dřepí někde v bunkrech a zrovna moc neriskují.
I my přece měli svého Fučíka. Tenhle komunistický novinář určitě bojoval proti okupantům a přišel o to nejcennější, o život. Vedení jeho strany bylo zalezlé v Moskvě a čekalo, jak to dopadne. Pak se vrátili a udělali z Fučíka modlu. Tolik lidí za druhé světové války přišlo o život. Ale zrovna jeho vyzvedli. Nesmělo se o něm ani napsat, že to byl společenský člověk, který se rád napil, který nenechal žádnou ženskou na pokoji, vždyť ta jeho Gusta ho uhnala až po desetileté známosti. Všechno to, co bylo na něm lidské, mu sebrali. Prostě mramorový Fučík. Kdoví co by s ním bylo, kdyby válku přežil. V padesátých letech mohl být ministrem nebo taky skončit ve vězení, na popravišti.
V Divadle Járy Cimrmana hrají hru - sklerotikon Švestka, která pojednává o tom, že někteří starší lidé nedokáží udržet téma. Zrovna momentálně můj případ. Tak se vracím k naší paní učitelce. My ji vždycky přemluvili, že chceme, aby četla "Zoju". Trochu vždycky jako váhala, ale četla. Ve třídě byl klid a na cestě ze školy pak byl binec.
Paní učitelka byla přesvědčená komunistka, skutečně jí v obličeji plálo nadšení podobné dobovým plakátům. Ale nikdy jsem necítil, že bych byl nějaký vyvržený. Dlouho jsem nebyl pionýrem, táta reakcionář a ještě ke všemu jsem hrozně zlobil. Dnes by se řeklo, že bych potřeboval psychiatra nebo psychologa nebo oba. Já jsem v tomto směru dost nemoderní, myslím si, že jsem spíš potřeboval pár facek. Možná mě litovala, že moji rodiče ještě nepochopili dějinný význam budování socialismu. Před koncem páté třídy odešla na mateřskou dovolenou. Její nástupkyně byla veselá, dovolila nám všechno, snad si myslila, že ty dva měsíce vydrží i pod vodou. Vydržela, ale nevím, jestli pak ještě dál pracovala ve školství. Jednou mě při vyučování vyhodila ze třídy. Lepší než poslouchat kecy uvnitř. Tam mě zastihla, teď už bývalá naše učitelka. Měla veliké břicho a pohladila mě. Myslím, že jsem ji pak ještě jednou potkal a že byla s kočárkem a chovala se ke mně, jako bych byl nejlepší žák na světě. A pak už nevím.
Možná žije, už by měla přes osmdesát. Možná chodí na prvomájové veselice a tleská veršům, které přednáší Jiřina Švorcová. Možná, že ji rok 1968 nasměroval někam jinam jako mnoho jiných mládežníků. Ani bych nechtěl její osud znát. Třeba to byla zlá komunistka, která měla ráda děti tak jako většina žen bez ohledu na nějaké politické přesvědčení. Třeba to byla taky jen oběť mocných gaunerů.
Její udivený obličej, když se dozvěděla, že mandelinka bramborová existovala už za císaře pána, tak ten si pamatuju.





BLOG TÝDEN

Žádné komentáře: