Dědek

BŘEZOVÉ HORY

Třiatřicet let jsou Kristova léta. Dvakrát třiatřicet je šestašedesát, to jsou léta dědkova. Báby nechám stranou, slušný člověk nemluví o jejich věku, třebaže si všimne.



Dědek, kterému jeho potomci nepřivedli žádná vnoučata, není dědou, dědečkem, je prostě jenom dědek. Mohl by být také seniorem, ale podle toho by se musel chovat.


Senior je seriózní starší pán, který se necítí být dědkem, dbá pokynů svých lékařů, zná svůj zdravotní stav, mnohdy i latinské názvy nemocí, které mu hrozí, ví, že ani malou virózu nelze podceňovat. I v pokročilém stavu se snaží vzdělávat, chodí na přednášky, navštěvuje Univerzitu třetího věku. Plánuje si 15 let dopředu, koho pozve na oslavu svých osmdesátin. Chodí na turistické vycházky do přírody se sobě rovnými, většinou má v ruce hůlky, aby celé tělo správně pracovalo. Chová se tak, aby prožil kvalitní staří.


Hezké stáří chce prožít i dědek. Ale zlobí. Doktory neposlouchá, má svoji hlavu, slovu viróza se pošklebuje, říká, že je nachcípanej a klidně jde v tomhle stavu do hospody, protože to slíbil a potom, na tu servírku se tak pěkně kouká. Pak je mu špatně a nemůže si ani postěžovat, protože jeho blízcí by mu vynadali. Trpí a nikdo ho nepolituje. Nerad chodí tam, kde jsou jenom jeho vrstevníci. Nic moc dopředu neplánuje, je rád, že se ráno probudí a je mu putna, jestli vstává levou či pravou nohou. Hlavně, že vstane. Nechce se chovat podle příruček. Na procházky žádné hole nenosí, protože by je hned první den někde zapomněl.


Dědek se chce v 66 letech předvádět a na sraz spolužáků 60 kilometrů od bydliště pojede na kole, protože je to kousek. Upřímné dotazy ostatních, nepojede-li s nimi autem, pohrdavě odmítá, přestože mu už týden je šoufl. Pár dnů před odjezdem, oslaví svůj svátek, na svůj věk zbytečně bujaře.


Nechce se mu na bicykl sedat, ale vypraví se, nějak tam dojedu, to budou čumět! Pár kilometrů a přední kolo je prázdné. Má rezervní duši, má lepení. Prázdná duše je nemocná příliš, ventilek napůl urvaný, potrava pro odpadkový koš, to je z toho, že jsi těžkej, dědku. Bez rezervy nemůže jet. Tak se vrací, když už další duši nechal doma. Idiot. Než vyjede znovu, dá si kafe, chce se mu natáhnout, ale přece se do Příbrami těší. Aspoň kousek se sveze vlakem, zbytek dojede.


Přijde esemeska, že ráno jeden spolužák zemřel. Trochu se to čekalo, byl hodně nemocný, ale mávnout rukou nejde. Znali se od roku 1957. Chudý kluk z Vysočiny, nenápadný, asi neměl ve třídě nepřátele. Nezúčastňoval se okázale středoškolských alotrií, nevymýšlel je. Neflámoval. Spíš byl hodný, učil se průměrně. Na chmelové brigádě všem vyrazil dech. Chmel se mu do koše hrnul jakoby sám. Místní se na něj chodili dívat, nechtěli věřit, že nikdy předtím neviděl chmelnici. Šikovný, pracovitý.


Po maturitě zmizel na Karlovarsku, na první srazy spolužáků příliš nechodíval. Když přicestoval, nekončil pod stolem. Po roce 1989 se stal podnikatelem, nerad tohle pojmenování používám. Lidé jsou přesvědčení, že podnikatel rovná se zloděj. Tak tedy živnostník. Dařilo se mu, úspěšnost z něj byla cítit, nevytahoval se. Na srazech objednával vizoury, aby si mohl s ostatními připít, spíš přes den, večer se mírnil, aby mohl ráno v klidu odjet. Za prací. Asi pracoval moc, panuje názor, že se uštval. Srdíčko nápor nevydrželo. Třeba nemohl být jiný. Jsme lidé různí.


Dědek, možná jenom podvědomě, dostane strach. Raději pojede vlakem. Udělá si něco k jídlu, trochu zdřímne. Je mu blbý někoho teď otravovat, jestli ho sveze, když to dříve odmítal.


Proč šel na vlak na poslední chvíli? Proč České dráhy mají potřebu během roční platnosti jízdního řádu ho třikrát měnit? Proč zrovna vlaky směrem na Beroun jezdí najednou všechny o pět minut dřív? Proč je dědek mamlas?


Spolužáci si o něm myslí svoje, ale starost mají. Shánějí ho telefonem. Ty mobily, kdyby nebyly! Jedou pro něj na nádraží, aby nezabloudil, dědek jim za to vynadá, že se chtěl projít, to už naoko. Na místě srazu dostane vynadáno skoro od všech, jen se nezblázněte, vždyť dávno víte, že je praštěný. Kdo v tomhle věku není?


Vůbec nenapíšu nesmysl, řeknu-li, že ti, co pravidelně jezdí na srazy, se mají rádi. Lidsky, je jim spolu dobře a protože tenhle věk je nebezpečnej, mají o sebe strach.


Semele se toho hodně, historky nezapomenutelné, které se vyprávějí každý rok, naštěstí polovina přítomných si je nepamatuje, takže jsou pro ně novinkou, někdo povídá o tom, co se mu stalo v jiné společnosti, někdo si něco úplně vymyslí, všechno většinou končí smíchem, vrtěním hlavy nad spolužáky i nad sebou samým..


Bože, to to uteklo...


Každý z přítomných má svůj soukromý život s radostmi i starostmi, od kterého rád na jeden víkend vypadne a prožije něco jiného.


Exkurze do příbramského podzemí, procházka po Svaté hoře, babí léto podle předpisů. Večeře, snídaně, oběd, večeře, snídaně. Kaloricky hodnotné. Navíc výrobky spolužaček, které se chtějí pochlubit. A všichni svorně se těší, jak neztloustnou.


Dědek si uvědomuje, že patří ten den spíš do pelechu, kdyby se choval jako ukázněný senior, určitě by ležel. A byl by otrávený, že zůstal doma. Pouštěl by si muziku, pospával, četl by si knížku a nevnímal by, co poslouchá, co čte, měl by vztek, že zas tak marodný není, že je jenom línej a že o něco přichází.


V sobotu večer vyndá pořádající spolužák Bohouš Yamahu a předvádí, jak dlouhá léta hraje ve všech možných hospodách na Příbramsku. Hraje hospodské lidovky, které se dají krásně hulákat, ba i tančit. I takoví se našli. Na setkání spolužáků vzít kytaru a hrát Kryla nebo Navarovou, nemá smysl. Chci si povídat se spolužáky, nemůžu poslouchat jako kulisu muziku, kde tolik záleží na textu. To je spíš neslušnost.

SVĚTÁK

Sobotní večer byl hodně hlučný a veselý, natáhl se přes půlnoc. Snad to bylo rozloučení se zemřelým spolužákem, tak jak bývá tradicí na vesnici. Tak se sice chováme až cestou z pohřbu, ale myslím, že se na nás Jirka nezlobil.


Na nás... Snažím se vyprávět o dědkovi, abych si z něj mohl tropit legrácky, zatím jsem to já sám. Člověk se sice má umět sobě smát, ale mohl bych vypadat jako masochista, použil jsem tedy bezejmenného dědka, který ve skutečnosti nese moje jméno.


Při nedělní snídani se mluví jen o tom, kam za rok. Nikomu se nechce vstávat od stolu, loučení je dlouhé. Do auta mě vezme spolužačka, vyloží mě na Zbraslavi u autobusu, ten jede až za chvíli, moc dobře vím, že u cyklostezky už budou mít ve stánku točený. Sedím u piva a prodlužuju si dál pěkný víkend. Nechce se mi domů. Projdu se kolem Vltavy. Jakmile přijdu domů, bude konec a budu říkat, že to BYLO pěkný.


Jsem rád, že tato setkání, v současnosti už každoroční, si pořádáme sami bez pomoci různých organizací, klubů seniorů. Chceme se vidět a vždycky se najde někdo z nás, kdo setkání připraví. Nečekáme na nikoho, je to přece náš život. Tak by to asi mělo být ve všem. Možná proto jsou setkání spíš radostná.


Začínám přemýšlet, na co se příští rok musím vymluvit, abych vyjel někam na kole, aby mě vůbec nechali, aby si na mě někde nepočkali, nesvázali, kolo mi nerozšlapali, abych konečně přestal blbnout. To bude moc těžký, ale možná bych spolužáky zklamal, kdybych se choval normálně. Mám celý rok na to, abych něco vyšpekuloval.






poděkování




PS
Nechci, aby to vypadalo, že si utahuju z lidí, kteří se snaží starým lidem zpříjemnit poslední roky života, snaží se upřímně pomoci. Někdo prožije svůj život tak, že stále někomu pomáhá, o někoho se stará a trochu zapomene sám na sebe. Než se naděje, je starý, rodina má jiné starosti, najednou má pocit zbytečnosti. Tady je pomoc důležitá.




BLOG TÝDEN