Bojovali jsme s mandelinkou

Takový hezký brouček! Připletl se mi do cesty při hledání úplně něčeho jiného. Hmyz jsem dnes večer skutečně nehledal. Internet je boží. Vždycky si napíšu, co chci hledat, na papírek. Pokud se papírek někam neztratí, stejně zhruba za hodinu zjistím, že jsem našel věci, o kterých jsem do té doby nevěděl, že jsou. To je ovšem nemoc stáří, to se mladýmu stát nemůže. Ale o mandelince něco vím.
Fakt je, že jsem do dnešního dne myslil, že mandelinka bramborová má ty pruhy červené. Jako vlajka USA. Kreslený humor z let mého dětství ukazoval amerického brouka trochu jinak. Ještě mu nasazovali cylindr a do huby dali doutník. Zřejmě dotyčný kreslíř viděl kdesi fotografii Winstona Churchilla a imperialista jako imperialista. Kdo to tenkrát kreslil? Vlastně je to jedno.

V té době se děly hrozné věci. A někde seděli lidé, kteří vymýšleli tyhle neuvěřitelné pitomosti. Já si pořád představuju, že někde byla nějaká chlast parta, která soutěžila o to, kdo vymyslí větší kravinu. Fakt je, že tentýž dojem mám, když vidím dnes všelijaké reklamy. Je těch blbostí hodně. Dělí je padesát let, ale mají zjevně stejnou krevní skupinu. Jenže tehdy byla trochu jiná společenská situace. Dnes jde jen o prachy, tehdy často i o krk.
Kdyby neexistovaly dobové dokumenty, plakáty, snad by tomu mladší generace nemohla ani věřit. Američani chtěli, aby tu nebylo co žrát a tak nám sem toho zlého brouka cpali, snad shazovali z letadel. Naštěstí Leninovo a Stalinovo učení nám pomohlo a my přežili.
Na hubení mandelinky se vydávaly brigády. Proč by úředník, student, pionýr nemohl pomoci našim JZD. I já byl na takové výpravě. Bylo to tak někdy v letech 1951 až 1953. Odvezli nás kamsi za Prahu a vyvrhli na pole. Určitě nám mandelinku i ukázali, abychom snad neničili naše hodné české broučky. Nepamatuju se, že bych nějakou mandelinku objevil. Byl jsem takový ten typ žáka, kterého pedagogové moc nemilovali a myslím, že ani dnes nemilují. Kdyby nám dali za úkol házet po sobě hroudami, možná, že by se nějaký brouk i zničil. Takhle jsme se bombardovali rodnou hroudou a byli rádi, že nemusíme trčet ve škole.
Na starost nás dostal takový správný jézédák. Snad to byla jeho kvalifikace. Někdo delegace přijímat musel, práce se nedala úplně zastavit. Asi ale nečetl příliš pečlivě stranicý tisk. Rozpovídal se a vyprávěl, jak sbíral jako malý kluk mandelinku s dědečkem, když se jeden rok tento přirozený škůdce bramborové nati přemnožil. Naše paní učitelka prožila nepříjemnou chvíli. Den před tím nás informovala o hrůzné činnosti amerických imperialistů a teď tady ten dědek vykládá nesmysly. My, děti jsme ale byli dost otrlí. Když jsem se na nějakou tu nesrovnalost zeptal táty, tak mávl rukou a začal dělat něco jiného, aby nemusel být sprostý. Už nevím, kolik jsme mandelinek zničili, určitě byli šplhouni, kteří byli schopní přemalovat na mandelinku i žížalu. Jen vím, že jsem přišel domů strašně špinavý a máma soptila, že si dojde do školy a vynadá jim. Neměli jsme ani obyčejnou pračku. Ale nešla si stěžovat. Jen by mi uškodila.
A tak jsem si tím pádem vzpomněl na naší paní učitelku. Skutečně jsme jí takhle říkali, soudružky se objevily až později. Jak to dopadlo, asi si dobře pamatujeme. Začalo se říkat soudružko učitelko, to bylo pro děti dlouhé, tak se říkalo jenom soudružko a nakonec z toho zbyla jen ta souška. V roce 1990 najednou soušky zmizely a vyučující se konečně dočkaly toho, že je někdo oslovoval paní učitelko. Říkat češtinářce jenom paní, je dost blbé.
Tuhle učitelku jsme měli od třetí do páté třídy. Byla hodná. Ale byla to svazácká generace. Ta která snad i chtěla zrušit meteorology, počasí bude řídit strana a vláda po vzoru Sovětského svazu. Přece jenom jsme od rodičů něco zaslechli i povídalo se, že tahle paní má jen nějaký rychlokurs, pedagogické vzdělání neměla. Děti měla podle mne určitě ráda. To není ani dnes u pedagogů úplně samozřejmé. Jestli nás naučila hodně nebo málo, tak to určitě nemůže posoudit tehdy devítiletý rošťák. Vzpomínku mám. Bylo nás dětí narozených koncem války a po válce jako smetí. A nebylo je kde učit. Měli jsme střídavé vyučování. Některé dny jsme chodívali domů až večer, v zimě potmě. Cestou domů jsme vyváděli jako, no, jako děti toho věku. Lítali jsme, prali jsme se, hulákali, zvonili na zvonky, koulovali se, pokud bylo čím. O tom si děti, pro které dnes jezdí maminka do školy autem, můžou nechat jenom zdát. A přitom jsme měli poslední vyučovací hodinu skoro pravidelně takovou poklidnou. Paní učitelka nám četla knihu o Zoje Kosmoděmjanské. Byla to tklivé vyprávění matky, jejíž děti bojovaly proti nacistům za druhé světové války. Pochopitelně položily své životy. Bylo to určitě hrozně tendenční, ale nechci se tomu vysmívat. Zvěrstva, která okupanti dělali, lze těžko ospravedlnit. A mládež dokáže všude na světě více riskovat. Nelíbí se mi, že jsou tato skutečná hrdinství zneužívána politiky, kteří dřepí někde v bunkrech a zrovna moc neriskují.
I my přece měli svého Fučíka. Tenhle komunistický novinář určitě bojoval proti okupantům a přišel o to nejcennější, o život. Vedení jeho strany bylo zalezlé v Moskvě a čekalo, jak to dopadne. Pak se vrátili a udělali z Fučíka modlu. Tolik lidí za druhé světové války přišlo o život. Ale zrovna jeho vyzvedli. Nesmělo se o něm ani napsat, že to byl společenský člověk, který se rád napil, který nenechal žádnou ženskou na pokoji, vždyť ta jeho Gusta ho uhnala až po desetileté známosti. Všechno to, co bylo na něm lidské, mu sebrali. Prostě mramorový Fučík. Kdoví co by s ním bylo, kdyby válku přežil. V padesátých letech mohl být ministrem nebo taky skončit ve vězení, na popravišti.
V Divadle Járy Cimrmana hrají hru - sklerotikon Švestka, která pojednává o tom, že někteří starší lidé nedokáží udržet téma. Zrovna momentálně můj případ. Tak se vracím k naší paní učitelce. My ji vždycky přemluvili, že chceme, aby četla "Zoju". Trochu vždycky jako váhala, ale četla. Ve třídě byl klid a na cestě ze školy pak byl binec.
Paní učitelka byla přesvědčená komunistka, skutečně jí v obličeji plálo nadšení podobné dobovým plakátům. Ale nikdy jsem necítil, že bych byl nějaký vyvržený. Dlouho jsem nebyl pionýrem, táta reakcionář a ještě ke všemu jsem hrozně zlobil. Dnes by se řeklo, že bych potřeboval psychiatra nebo psychologa nebo oba. Já jsem v tomto směru dost nemoderní, myslím si, že jsem spíš potřeboval pár facek. Možná mě litovala, že moji rodiče ještě nepochopili dějinný význam budování socialismu. Před koncem páté třídy odešla na mateřskou dovolenou. Její nástupkyně byla veselá, dovolila nám všechno, snad si myslila, že ty dva měsíce vydrží i pod vodou. Vydržela, ale nevím, jestli pak ještě dál pracovala ve školství. Jednou mě při vyučování vyhodila ze třídy. Lepší než poslouchat kecy uvnitř. Tam mě zastihla, teď už bývalá naše učitelka. Měla veliké břicho a pohladila mě. Myslím, že jsem ji pak ještě jednou potkal a že byla s kočárkem a chovala se ke mně, jako bych byl nejlepší žák na světě. A pak už nevím.
Možná žije, už by měla přes osmdesát. Možná chodí na prvomájové veselice a tleská veršům, které přednáší Jiřina Švorcová. Možná, že ji rok 1968 nasměroval někam jinam jako mnoho jiných mládežníků. Ani bych nechtěl její osud znát. Třeba to byla zlá komunistka, která měla ráda děti tak jako většina žen bez ohledu na nějaké politické přesvědčení. Třeba to byla taky jen oběť mocných gaunerů.
Její udivený obličej, když se dozvěděla, že mandelinka bramborová existovala už za císaře pána, tak ten si pamatuju.

BLOG TÝDEN

Ivana Mládka mám rád

Dáša Nováková a Stáňa Poláková, řekly si, že půjdou dnes po obědě navštívit kamarádku Procházkovou. Totiž Lída Horáková, říkala, že Procházková si včera zakoupila fantastickou halenku, která není k sehnání... atd.
V první polovině sedmdesátých let se objevila písnička Ivana Mládka s tímto textem. Tenkrát už bylo vymalováno. Takzvaná pop-music sjížděla z poměrně vysoké úrovně konce šedesátých let do zoufalého balastu. Spousta rockerů vzala místa v orchestrech, kde hráli věci, kterým se ještě nedávno skoro posmívali. Živit se potřebovali a nic jiného neuměli. Textaři začali s autocenzurou. Samozřejmě, že se našly výjimky, ale ty byly pod těžkou kontrolou komunistické moci. Mně bylo v té době kolem 30 let, těžko jsem se situací smiřoval, i když populární hudba je vlastně jen okrajová záležitost. Byly horší věci.Dášu Novákovou jsme si citovali a řvali jsme smíchy. Mravenci v kredenci, Dáša jedla cukroví, Včera večer u sila - to jen namátkou pár ptákovin. Bylo jich dost. Proti tomu se nedalo dělat nic. Já vím, soudruzi mohli zakázat všechno, ale přece jenom v textech se nenašlo nic proti ničemu. Dokonce s trochou drzosti se dalo prohlásit, že Dáša Nováková je kritikou maloměšťáctví. Ovšem Mládkův Banjo band asi nebyl zván na různé festivaly politické písně v Sokolově i jinde. Nedovedu si představit, že by před potentáty SSM přišel člověk v kostkovaném saku s úsměvem koblížka a zpíval svoje perly. Dělá si z nás tenhle člověk srandu nebo ne? Lépe bude, když tu nebude. Slyšel jsem historku z doby, kdy byl Mládek ještě členem skupiny Mustangové. Na počátku sedmdesátých let se musely přejmenovat všechny ty The Rangers, The Greenhorns, prostě všechny The. Mustangové sice je výraz počeštěný, ale přece jenom to má cosi společného s americkou armádou a to by nemělo být. Mládek prý navrhl chytré komisi několik nových, českých jmen pro skupinu. Tak blbých, že to dokonce poznala i ona komise a Mustangové přežili.
Určitě i on má nějaké to máslo na hlavě, pochybuji, že by snad nepodepsal prohlášení proti chartě 77, hrdinů byla skutečně jen hrstka a to ve všech oblastech společnosti.
Hudebně to byl výborný dixieland. Rádobyexperti nad tímhle stylem ohrnují svoje fajnové nosánky. Je to hudba pro pobavení, pro dobrou náladu a to je dost.
Mládkovi se vyčítá, že napsal oslavnou básničku na Václava Klause k šedesátinám. Taky si myslím, že to bylo pitomé, pořád v duchu váhám, jestli si trochu ze svého spolužáka neutahoval. A i tak, kdo nedělá pitomosti, ať zvedne ruku. Jeho televizní estrády po roce 1990 měly všelijakou úroveň. On to všechno psal sám a nepřebíral formáty od zahraničních televizí.
Měl jsem radost, že se parodie na Mládkovy Zkratky objevila v hře Divadla v Dlouhé Oněgin byl Rusák. Autoři inscenace tak dali najevo, že Mládka neřadí mezi Kotvaldy a jiné "umělce".
Teď ho objevili trochu nepochopitelně v Polsku. Hlavně kvůli asi nejvlezlejší melodii z jeho repertoáru. Proti Jožinovi nic nemám, ale preferuji jiné písničky. A už se objevily tu trochu ironické, tu skoro nenávistné komentáře. A bylo by nenormální, kdyby se neobjevil názor, že Mládek zase rejžuje. Kdo by si nenechal zaplatit? Tolik lidí vyznává náboženství, že důležité je vydělávat a ne něco umět.
Ivan Mládek si vytvořil postavu Ivana Mládka a to umí dobře. Svými písničkami plnými humoru bavil a baví pořád. Pohádka O Smolíčkovi, O Sněhurce, O šípkové Růžence. Vždyť to je přece úžasná sranda. Tolik blízké Felixu Holzmannovi. O tom jsem dokonce před pár lety slyšel komentář, že tenhle přitroublý človíček je docela vtipný. Komentující byl asi znalec a objevitel Holzmanna. Ať se na mne nikdo nezlobí, ale i Cimrman je trochu ze stejné stáje.
Mohli se ti lidé chovat statečněji? Nevím, sám jsem mezi statečné nepatřil a proto nemůžu hodnotit. Ti lidé nám aspoň na chviličku zpříjemňovali život v komunistickém ráji. A proto mám rád Ivana Mládka.

Text byl zveřejněn 4.4.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 byl přečten 2815x, 21 čtenářů ho označilo jako dobrý. Přesunul jsem článek na Blog Týden 26.9.2010.

BLOG TÝDEN

Venku krásně leje

Tohle že je jaro? Už 9.února jsem si fotil rozkvetlé kočičky, třikrát to začalo, všude to kvete a voní a pak přijde paní Táňa Míková či jiný z toho týmu a ohlásí ochlazení. A ještě jsou ochotní s úsměvem tvrdit, že to je průměrný duben. Tím by se měl zabývat Václav Moravec, Čunek je už prodrbaný ze všech stran. Vždyť ti meteorologové nám ukazují mapy s jakýmisi frontami, snad aby se nám nestýskalo po frontách na toaletní papír. A já než tu mapu pochopím, už přejí hezký polojasný večer.
Ale blbost. Nechme to tak, jak to je. Už vidím, že se tvoří parlamentní komise, které se budou zabývat počasím, odměna předsedy takové komise na úrovni minimálního platu poslance. Stejně by u kulatého diskusního neseděli meteorologové, ale... Nebudu jmenovat, mám počítač již postarší, mohl by se z těch jmen zaseknout. Nechme rosničkáře na pokoji, stejně máme doma na nějakém tajném místě (aby to neviděli sousedi) flašku od okurek s žebříčkem a krásným zeleným stvořením. Babičky na to věřili a proč bychom si měli hrát na chytřejší. Vezměme povidla. Ta od babičky, to byla pohádka. A co dnes koupíme v jakémsi hypersuper? Mezi povidly a počasím zas tak velký rozdíl není. Všechno souvisí se vším.

Měl jsem ale psát úplně něco jiného. Chtěl jsem se dnes ráno projet na kole tak jako skoro každý den. V dešti jezdí jenom blázen. Asi bych měl, spíš než za hezkého počasí. Když prší, nikdo mě nevidí. Svítí slunce a tlustý dědek na věčně nevyčistěném kole kazí estetickou hodnotu pražské cyklostezky. Odpoledne nemůžu, musím jako filmový fanatik na Febiofest.
Dopoledne se někdy oko a duši penzisty potěší Archivními návraty, které Česká televize uvádí. Určitě si za týden jeden z pořadů vyberu. Nejsem televizní divák a dávám přednost třeba té projížďce. Pořídil jsem si kvůli tomu asi před 3 lety videorekordér. Trochu pozdě? Tato vymoženost už míří do historie. Když já byl vždycky trochu zpožděný. Svým dětem jsem sehnal céčka až v době, kdy už spíš koukali po holkách (klucích). Nemám čas být doma u televize a tudíž pořad natočím. Jak techniku zvládnu, je skoro vyhráno. Chce to ale nezapomenout, co jsem nahrál a kam jsem to nahrál. Primitivní záležitost, jenže já mám kvartýr plný trpaslíků. Jak se nedívám, už přenášejí věci z místa na místo a chytit se nedají. Brejle, klíče, tužky, knížky, kazety, papírky, nelze se divit, že raději vezmu kolo a jedu na pivo, pardon, zvyšovat si kondici.
Včera vysílali záznam pořadu z roku 1961 Zuzana je zase sama doma. Nastala ideální situace, šamani z Komořan přivolali déšť, nahraná kazeta, na kterou už jsem pomalu zapomínal, ještě v přístroji a já si to užil. Ty tehdejší hity (snad se tomu ještě ani tak neříkalo, spíš šlágry) jsou dodnes notoricky známé. Většinou známe o něco pozdější nahrávky, pořízené asi lepší televizní technikou. Ale tohle je ten Semafor, na který jsem chodil do divadla. Pilarová, Hegerová, Matuška, tak krásně mladí a jak jim to zpívalo, herecky zvládnuté bez větších závad. Černobílé. Režírovala Eva Sadková, není co kritizovat. Snad by nebylo od věci, kdyby se podívali začínající zpěváčci a potom do zrcadla a porovnali. Ideální to tehdy nebylo. I tenkrát bylo v rádiu tolik srágor, až uši bolely. A vládli bolšáni. Dnes jsou moderní různé průzkumy. Spočítal by někdo, kolik je v našem národě žen, které jsou na prahu padesátky a nesou jméno Zuzana? Snad jejich maminky milovaly Waldu?
Možná to byla tehdy souhra náhod, Suchého texty jsou psány zpěvákům přímo do pusy. Spojovací text této televizní nahrávky napsal Jiří Suchý a je v něm tolik nenásilného vtipu, že by s tím některý současný bavič (nebo nasrávač, jak říkal pan Horníček) vydržel půl roku. Šlitrova muzika je vlastně co? Hlásí se k jazzu, Ferdinand Havlík je výborný jazzman dodnes. Jsou to písničky. Ještě, že nejsem hudební teoretik, schopný nacpat žánry do škatulek. Při mé schopnosti udělat všude bordel, bych stejně ty škatule pomotal. Jen si někdy říkám, kam by asi směřovala spolupráce Suchého a Šlitra, jejich poslední společné věci jsou tak silné, mne osobně jde mráz po zádech.
Ale zpět. Na jaře 1961 jsem maturoval. Den na přelomu května a června. Někteří kamarádi už byli za vodou, mne to čekalo zítra. Táhli do Vojanových sadů na Malé Straně, kde také občas Semafor se Zuzanou vystupoval. Šel jsem s nimi tenkrát až na místo, ale pak domů. Měl jsem bolení z příštího dne. Teď mě mrzí, že jsem s nimi nešel. Prý byla báječná atmosféra. To představení jsem samozřejmě později viděl. A asi ne jednou. Už se mi to plete. Zajímavé je, že si pamatuju, že Eva Pilarová čekala potomka a zpívala Lásku nebeskou s pěkným bříškem. Maturitní vysvědčení jsem dostal, komise byla asi zděšená z možnosti, že bych snad měl nějakou opravnou zkoušku a mí profesoři z toho, že bych dokonce mohl opakovat ročník. Raději mu to dáme. Ať trpí jiní. Socialismus už máme a jeden takový se ztratí.
Mluví ze mne staromilec? Myslím, že ne. Mám doma tolik různé muziky i mluveného slova, že nejsem závislý na různých blanících, impulsech, radiožurnálech atd. Jen vždycky najít to správné CD, LP, MC. To by chtělo vyhubit trpaslíky. Rádio je moje celoživotní médium, nedám na ně dopustit ani dnes. Jen si trochu pečlivěji vybírám. Nemám už čas poslouchat neposlouchatelné. Jazz je moje srdeční záležitost. Blues poslouchám nejraději. To je hodně široký pojem a vejde se sem Bessie Smith a třeba i Stouni. A snesou se! Již po své padesátce jsem se octl v rockovém klubu na Vinohradech a jakýsi moderní mladík nesnesl pomyšlení, že tu sedí starý dědek a posílal mě na Vlachovku. Říkal jsem, ty vole, já jsem o 4 měsíce starší než Mick Jagger a všechnu tuhle muziku v jiné formě hrál Chuck Berry v době kdy jsem možná hrál s tvým tátou kuličky. Tohle ale byla spíš výjimka. Mládež, která chodí na koncerty opravdu kvůli muzice (a je jich většina), se na mojí personu nedívá skrz prsty a moje děti mají radost, že nedřepím doma u seriálů. Muzika je radost.
Ale to je zase jiné téma. Ono venku totiž, jak by řekl Josef Kemr, prší a prší. A co má chudák grafoman dělat? Že bych poslal děkovný dopis na Hydrometeorologický ústav? Za počasí. Tak hezké dopoledne. Jak se znám, půjdu spíš kontrolovat, jestli se něco nekazí v lednici.

Žijeme jako silvestrovský divák

Jedu na kole, vychutnávám letos snad už třetí počátek jara. Prosluněný den, plno zlatého deště. Doma si udělám špagety. Dám do nich tuňáka, česnek, nivu, která je už určitě prošlá. Taková mazlavá, dobrá. Nehodí se to snad dohromady? Nesmysl. To bych se přece na jídlo tolik netěšil.
Příjemná cesta chatovou oblastí, hodně rozbitá, takže nehrozí setkání s autem, které by jelo přílišnou rychlostí. Před hospodou sedí lidi. A ve dveřích švarná šenkýřka. Tuhle krasavici neznám, ta tu loni nebyla. Dědek spadl z kola jako žok. Přece nepojedu dál bez zastavení. I židle jsou tu veselé. A už se nese pivo. Branická desítka za 14 korun. V první chvíli mě napadlo, že tu je seniorská sleva. Vinař, kam občas zajdu, tvrdí, že bych měl platit víc, protože žiju z jeho daní. Hodně drzej! Nebudu psát, kde ta hospoda stojí, mohly by se tam hrnout davy, poptávka zvyšuje cenu atd. Vedle u stolu tak skvěle voněla bramboračka, že určitě nemohla splňovat normy Evropské unie. Nedám si ji, kolo taky může pod tlusťochem kleknout. Za chvíli už se řítím ku Praze. Tedy řícení je dost relativní výraz.
Co to má společného se Silvestrem? Miroslav Horníček, kterého jsem obdivoval, kdysi řekl, že nemá rád silvestrovského diváka a ten že si nezaslouží žádný program. Prý je už od rána nervózní, jestli o něco nepřijde. Neví, co si má vybrat za zábavu. Štvanec.
Ano je to tak. Nakonec většinou ráno bolí hlava. Z pití, z jídla, z kraválu a člověk se skoro těší do práce. Mám pocit, že takhle nežijeme jen na Silvestra. Řítíme se životem a nemáme čas se zastavit. Používám první osobu množného čísla, tedy se mezi ty řítící počítám. Po roce 1990 se nás pár kolegů - kamarádů pokusilo živit se jako soukromníci. Začali jsme od nuly, kupodivu jsme se uživili. Bez půjček, bez velkého honění. Dohodli jsme se, že firmu nebudeme rozšiřovat, že je důležité uživit rodinu. Nebyly to žádné balíky a bylo to prima. Práce spíš přibývala a tak najednou snem začal být pětidenní pracovní týden, tři týdny dovolené v celku byl naprostý nesmysl. Přeskakovalo se z jednoho na druhého, neměli jsme se ani čas sejít. V neděli v poledne už jsem hlídal mobil s hrůzou, co zase bude zítra. Stoupají náklady a člověk se jenom řítí dopředu. Jestli tohle je ten slavný růst HDP, tak pěkně děkuji.
Při takovém tempu se stávají chyby, kdo nic nedělá, nic nezkazí. Ale nutně mizí radost nebo aspoň dobrý pocit z práce, je to jen vydělávání peněz. Kvalita kapánek trpí. Naštěstí děti dostudovaly, nenapadlo je, že bych jim mohl na něco důležitého přidat. Důchod vyměřený, něco peněz schovaných, protože se mi je nechtělo utrácet za věci k životu nepotřebné. Z rychlíku jsem vystoupil za jízdy, hubu jsem si nerozbil. Ale trvalo mi snad rok než jsem začal žít normálně. Tedy normálně podle mne. Co nemám, nepotřebuji.
Všechno chceme v životě stihnout, nemáme čas ani na jídlo, v autě žvejkáme místo klidného oběda divnou bagetu, kterou nemusíme ani vybalovat, protože stejně chutná jako celofán, ve kterém je zabalená. Lžeme do mobilů, kde zrovna jsme, kolegům, partnerům. Abychom si zasportovali, navštěvujeme fitcentra, kde se týráme a máme pocit, jak jsme moderní.
V Praze v současnosti probíhá Febiofest. Tolik nádherných filmů. Snažil jsem se chodit každý rok, ale byly to mnohokrát návštěvy kina rovnou z práce, padaly oči, některé vstupenky i propadly, nestíhal jsem. Dnes si sednu k počítači a půl dne si vybírám, škrtám a hned první den předprodeje si dojdu pro lístky. Snažím se navštěvovat filmy, které se skoro určitě do distribuce u nás nedostanou. Za minulé dva roky jsem snad jenom dvakrát byl na filmu, který kdybych neviděl, nestalo by se nic. Jen musím dát bacha, abych se neuštval. Dva filmy za den a pak už klid, ani televizi nepustím. Letos jsem se ještě nespletl. Podívám-li se do šuplete, vidím, že se mám ještě na co těšit.
Jsou to díla, kdy se člověk musí soustředit. Bojím se dát si pivo, abych nemusel, dokonce i kafe. A najednou vidím, že lidi během promítání přijímají a posílají esemesky, dokonce nahlas telefonují. Prokristapána, vždyť z toho představení nemůžou mít nic. To jsou snad vyhozené peníze, ztracený čas. Já vím, že každého nemusí bavit totéž, tak vstanu a jdu pryč. Jsem starý, mozek mi pracuje pomaleji, ale to se přece nedá sledovat dohromady. Koukat na film, kde záleží na každém záběru, na uších sluchátka nebo číst anglické titulky a psát přitom někomu důležité zprávy. I doma u televize, pokud mě program baví, neberu telefony. Pokud mne nebaví, tak má televize vypínač. Četl jsem před časem na internetu hodnocení nějakého zábavného programu. V době jeho vysílání běžela na jiném kanále divadelní hra a dle autorky prý byla výborná. Dívat se na výborné divadlo a přepínat přitom na něco jiného? Vím, že existuje videorekordér, ale nevypadalo že by ho použila.
Máme v Praze výhodu, že existuje pár dobrých kin, kde je nižší vstupné a málokdy dávají volovinu. Takže ignoruji multikina. A nevoní mi popcorn. Skoro 30 let jsem nekuřák, ale byl bych raději, kdyby si v kině vedle mne někdo zapálil než čuchat praženou kukuřici. Ale to už je můj problém. Každému chutná něco jiného. Jak by to vypadalo, kdybychom všichni vypadali jako šnek. V malých kinech ale popcorn neprodávají.
Včera večer jsem viděl nádherný mexický film Modrá oční víčka. Byla tam nějaká děvčata mluvící španělsky. Reagovala vždy o něco dřív než jsem slyšel překlad ve sluchátkách. Příjemná atmosféra. Tak mě děj vcucnul, že jsem se ani nevšiml, že by tam někdo telefonoval. Pár lidí odešlo před koncem, ale většina zůstala až do konce včetně titulků. Mexickou kinematografii obdivuji. Takže proč vlastně nadávám? Mám vztek, že jsem starej.
Těstoviny mi chutnaly, ale stejně jsem si měl dát tu bramboračku. Příště. Ale příště ji třeba nebudou mít, nebo na ní nebudu mít chuť, nebo dokonce už bude uvařená přesně podle tabulek vydaných v Bruselu.

BLOG TÝDEN

Vzpomínka na Tonyho

Vlastně to zavinila Eva Olmerová. Jazzová zpěvačka od Pána Boha. Říkalo se o ní leccos. Něco pravdy, spousta "zaručených informací", spíš drbů. Její život se kapku vymykal běžnému průměru. Vídával jsem ji v Semaforu. Samostatný koncert jsem zažil jen jeden. V roce 1969 v tehdejším Divadle hudby v Praze zpívala písně z repertoáru gospelové královny Mahalie Jackson. Byly to tenkrát akce těch, kteří ještě směli a zvali se hosté, kteří již tak moc nesměli. Složité, ale bylo tomu tak. Už se ani nepamatuju, kdo tam byl, ale na hudební část nemůžu zapomenout. Možná i Mahalia Jackson by se divila a začala blednout. Od té doby jsem Evu naživo neslyšel, jen lid jazzový tvrdil, že slyšet ji třeba v klubu po divadelním představení, je zážitek.
O prázdninách jsme trávívali prázdniny s manželkou odděleně. Jeden měsíc jsem byl s dětmi já, druhý ona. Byl srpen 1986, rodina někde na horách, zbytek, tedy já, ve funkci slaměného vdovce. Najednou byl čas a co s ním? Už slyším: "co takhle nějakou prázdninovou babu?". Žil jsem celý rok se svou školkou v malém bytě a teď jsem si mohl vychutnat samotu. Na ulici jsem potkal plakátek. Jazzové podvečery se Steamboat Stompers a jejich hosty. Zasekl jsem zrak do řádku, kde byla avizována jako host právě Eva Olmerová. Tam musím.

Na letní scéně v takzvané Fučíkárně (dnes Výstaviště) se hrál v létě jednou týdně dixieland. Vzpomínka na mládí. Jazz byl do jisté míry režimem tolerován. A tak pamatuju, že přijel orchestr Gustava Broma z Brna a diváky se zaplnil hokejový stadión na Štvanici. Studio tradičního jazzu Pavla Smetáčka bylo skoro stejně populární jako začínající idol šestnáctiletých rokenrolový Miki Volek. Ani Steamboat Stompers nebyl pro mne neznámý pojem. Dokonce jsem měl i jejich elpíčko. Možná ještě mám nebo jsem si ho přehrál. Někde to prostě mám. Příjemná muzika. Jeden člen skupiny Original Indigo, která hraje podobnou hudbu, říká, že hrají pro vysoce náročné publikum, které si na jejich koncert přišlo odpočinout. Sice vtipné, někdy pravdivé, ale občas cosi člověku vyrazí dech. Ten den jsem byl takhle postižen. Eva Olmerová se nedostavila, nikdo z přítomných se tomu moc nedivil. Prý nebyla tak úplně spolehlivá. Hosté byli i jiní. Přišel jsem na Olmerovou a měl bych být otrávený. U basy stál mírně přihrbený sympatický člověk. Snad něco přes padesát. A zpíval. Hlavně scatoval. Nic takového jsem dosud neslyšel. Snad z nějakých amerických nahrávek, těch tu zase tolik neběhalo, ale tohle bylo stejně něco úplně jiného. Odborník by vysvětlil přesně. Já, který jsem ve škole měl zakázanou zpívat i hymnu, zvlášť sovětskou (učitelka se bála průseru), můžu říci, že jsem blahem slintal. Úplně jsem zapomněl, proč jsem tu. Antonín "Tony" Brych - moje nová hvězda. Bylo hezké počasí, vstupné za pětku, kelímkové pivo.
Za týden jsem tu byl znova. Tentokrát byla hostem Jitka Vrbová. Hlas příbuzný Olmerové, i repertoár. Na ní si vážím toho, že si na Olmerovou nikdy nehrála. Duety s Tony Brychem - to bylo něco neskutečného. Při skladbě Tiger Rag, česky Chyťte tygra, jsem se za břicho popadal. Mňoukali proti sobě, ale přitom skladbu neprznili. Měl jsem ten den místenku na rychlík z Holešovic na Slovensko. Jako zaměstnanec drážní organizace jsem měl vlak zadarmo a tak se mi vyplatilo jet přes noc na jeden den na procházku po Veľké Fatre. Málem jsem nejel nikam. Nádraží bylo kousek, ale nemohl jsem se utrhnout od závěrečného jamu. Běžel jsem jak trotl s batohem na zádech. Vlak se mi už už chtěl vyškubnout, ale vyhrál jsem. Možná, že jsem i otrávil průvodčího, který si třeba liboval, že prázdné místo výhodně střelí.
Stal jsem se příznivcem kapely Steamboat Stompers a Tonyho Brycha. Těžko bych vyjmenoval místa, kde jsem kapelu slyšel. Vynikající atmosféra byla v Malostranské besedě. Odtud jeden zážitek. Jako divačka se přišla podívat Zuzana Michnová, která s nimi v mládí i něco zazpívala. Na závěr první části si vystřihla blues, pak došlo k situaci, kdy se asi vteřinu, dvě netleská, lidi jsou v úžasu. A to léta každý dělal úplně jinou muziku. Když se sejdou dobří muzikanti...
S Toníkem jsme se po letech i občas zdravili, prohodili pár slov. On měl kolem sebe vždycky věnec příznivců. Hlavně - těch ženskejch, které se kolem něj točily. Snad by i hezoun vypěstovaný ve fit centrech zabalil krám a šel se věnovat četbě. Měl zvláštní chování. Míchanice hospodského kumpána s Oldřichem Novým. Jak on uměl líbat ženám ruku, uklonit se a svým nádherným hlasem říci lichotku. Bylo v něm něco starosvětského. Člověk, který snad nemohl mít nepřítele. Pupkatý strejda - to by neznalec řekl. A ten pupek léty narůstal.
Šel jsem jednou na koncert se známou. Tony prošel kolem našeho stolu, uklonil se, pozdravil, tedy hlavně dámu. Říkám: "hlavní hvězda večera". "Nedělej si ze mě srandu nebo půjdu pryč!" Po koncertě málem začala shánět Tonyho telefon. Jo, byla na chlapy.
Těžko vybrat nejlepší koncert. Ale ano, už to mám. V roce 1998 se konaly v létě koncerty v zahradě u hospody U rozvědčíka. Přesně o té psal Ota Pavel ve svých nezapomenutelných povídkách. Přišel jsem pěšky z Rakovníka se spacákem na zádech. Koncert to byla pohádka. Nevím, jestli to dělala Berounka, která byla na dohled, hezké počasí, atmosféra nebo správný počet panáků, které Tonda vypil. Nebo mi mimořádně chutnalo pivo? Spíš všechno dohromady. Tondovy scatové lahůdky omráčily obecenstvo. Přece jenom tu byli posluchači trochu jiní než v Praze. Diváci řádili a netušili, že Tonda skladbu opakovat nemůže. Nepamatuje si, co zpíval. Každé jeho vystoupení byla premiéra a zároveň derniéra. Kamarádi z kapely vždycky přestali hrát a koukali, co z Tondy vypadne. On to asi předem taky nevěděl. Tam jsem se s ním sešel na záchodě a říkal jsem mu, že jsme si spolu ještě nikdy nedali panáka. Poděkoval a říkal, že toho má tak akorát a až někdy jindy. To jsem pochopil, že se sice napije, že to možná i ke svému vystoupení trošku potřebuje, ale že to není ožrala. Byl to moc pěkný den, skončil jsem v lese pod širákem. A když jsem ráno došel do Zbečna na snídani, bylo mi moc dobře.
Měl svoje koncerty v klubu Metropolitan. Jednou si sedl o pauze k mému stolu. Vlastně to byl jemný člověk, který si trochu hraje na syčáka a trochu syčák je. Svůj neskutečný scat odůvodňoval tím, že nemá palici na jazyky, že se mu nechce učit texty a tak scatuje. Pracoval celý život v ČKD. Ano, on se zpěvem neuživil. Občas někdo připomněl, že v ČKD se vyučil i Karel Gott. To jsou paradoxy. Slavíci lítali někudy jinudy než byl zrovna Tonda. Povaha, režim, ale z něj by takzvanou celebritu neudělala ani špičková firma na vytváření image.
Chodil jsem dál na koncerty kapely, jejíž byl zakládajícím členem. V posledních letech často chyběl. Nemoci, operace. Loni v únoru si zazpíval na pravidelném koncertě na Opatově, zdálo se mi, že je zase ve svém živlu. Pak jsem měl jiné starosti a najednou jsem se na www stránkách Steamboat Stompers dozvěděl, že Tonda už není. Teď nám odborníci vysvětlují, že první jarní den bude asi 100 let už 20.března a pak zas bude jinak. Kvůli pitomým 100 rokům přece nebudu měnit zvyklosti. První jarní den je pro mne 21.březen a basta! Loni v tento den skončil se scatováním Tony Brych. To jaro začalo hodně blbě.
Přesně o rok později, tedy v pátek před Velikonocemi byla v Divadle u hasičů vzpomínka na Tondu. Kromě kapely přišlo hodně hostů, kamarádů. Ve vyprodaném sále bylo dost šedivých makovic. Stárneme. Ale bylo to veselé setkání. Tonda by určitě nechtěl bandu ufňukanců.
Steamboat Stompers jsou velkou měrou dílem kapelníka Jiřího Kadluse, který kromě toho, že je výborným hráčem na kornet, je hlavním organizátorem většiny akcí. Klobouček před ním dolů. Tady byl rozněžněný, trochu upovídaný jako vždycky. Vyprávěl historku o dárku, který kdysi dostal od Tonyho k padesátinám. Kazetu nahranou na kazeťáku, který by dnes nevzali v bazaru ani zadarmo. Říkal, že to je nejlepší dárek, jaký kdy dostal. Tonda pořídil nahrávku někde v kuchyni, scatuje, blbne. Kadlus něco z těch technicky méně kvalitních nahrávek dostal na CD ve formě vizitky. Taky jsem si jednu koupil na památku. Kdysi jsem přemýšlel, že bych si někdy vzal do Malostranské besedy nějaký přístroj a načerno si nahrál nějakou tu Tonyho kreaci. Nedošlo k tomu. Cédéčka jsou technicky dokonalá, ale atmosféru na ně nedostanete. Dvě písničky na vizitce atmosféru mají. Krásná památka.
Diváci se v pátek rozcházeli a už se těšili, že zase za rok. Akce má i název "Memoriál Tony Brycha".
Zatím Toník sedí v nebeském baru s Evou Olmerovou. Dají si spolu panáka, Eva spustí gospel, ten se v nebi smí. A Tonda ji do toho bude pobreptávat, podmalovávat svým scatem. A já ten jejich duet zase neuslyším. Že i na mne dojde? Ale, jistě. Jenže oni dva do nebe patří, ale proč by tam svatý Petr pouštěl zrovna mne?

Fotky

BLOG TÝDEN

Mluvit pravdu je úleva

Král Šumavy. V době jeho premiéry jsem chodil do třetího ročníku průmyslovky. Vyprodaná představení. Možností zábavy nebylo podle dnešních měřítek mnoho. Televize v plenkách, kromě kina fotbal, hokej, pivo. Pak také holky, ale to už je jiná. Se spolužáky jsem film viděl a líbil se nám. Jen jsem se po představení nemohl dohodnout s kamarádem, kdo vlastně byl padouch. Nějak nám nedocvaklo. Třetí nás označil za pitomce a že s námi už nikam nepůjde.

Podívám-li se na databázi československého filmu z padesátých let minulého století, vidím, že to byla hrůza. Filmy, které se bolševici snad ani neodvážili později opakovat v televizi. Obsazení? Tehdejší špičkoví herci. Vedle Lukavského jen namátkou lze najít jména Rudolfa Hrušínského, Josefa Kemra, lidí, kteří se určitě nedají ani na chvíli podezřívat ze sympatií k tehdejšímu režimu. I oni se museli nějak živit. Kdo si dovolil v té době odmítnout roli v nějaké slabomyslné agitce? Myslím, že seznam hrdinů by byl velice krátký. Herci žijí divadlem, filmem a dost často bývají nepraktičtí. A hlavně tu byl strach. Komunisti už dobře ukázali, co umějí. Vyhazovalo se z práce za zdánlivé drobnosti. Hokejisté v roce 1949 získali titul mistrů světa už pro komunistický režim a přesto skončili v kriminále. Soudruzi posílali na popraviště i svoje bývalé kamarády. Rudolf Slánský měl osobní zájem na likvidaci doktorky Horákové a nepřežil jí ani o dva roky. Kdo si mohl být jistý, že na něj někdo neukáže? Třeba ze závisti.
Král Šumavy byl po filmařské stránce velmi dobrý film. Karel Kachyňa už tenkrát uměl. Bylo vlastně neštěstím, že film nebyl vyslovený škvár. Takhle se z něj stala oslava zrůdného systému. Oslava příslušníků pohraniční stráže. Oslava zbytečnosti.
Nepamatuji se, že by třeba mým rodičům vadila zadrátovaná republika. Ale táta měl velikou radost, když strojvůdce Konvalinka (to jméno si fakt pamatuju) projel do západního Německa s celým rychlíkem. Němečtí nacisté za 6 let udělali hodně zlého. Po roce 1945 se přejmenovávala města, i lidi, kteří měli příjmení německého původu, si někdy měnili jména. Nechuť k Němcům obrovská. A propaganda pracovala. Co jsme jenom slyšeli ve škole. Táta se sice vyjadřoval s opovržením o tak zvaných vlastencích, kteří se po válce vyrovnávali s Němci po svém, ale Němce prostě nemiloval. A za těmi dráty bylo Německo. Oficiálně se zábrany stavěly na ochranu naší republiky. V době natáčení filmu už byl Stalin 6 let po smrti, leccos se malinko měnilo. Tenhle film komunisti potřebovali. Ukázat, že dráty jsou nutné. Po letech jsem se na film podíval v televizi, nedokoukal jsem. O dost mladší kolegyně mi tvrdila, že se jí nejvíc líbilo, když se utopila Švorcová. Proti pozdějším seriálům o majoru Zemanovi to stejně bylo veledílo.
Je škoda, že většina mých vrstevníků nerada mluví o téhle době. Zapomínají, nebo spíš si neradi pamatují. Maturoval jsem v roce 1961. Tenkrát nám dali vybrat, jestli chceme dělat zkoušku ve svazáckých košilích nebo v občanském oděvu. Možnost výběru jsme tedy měli, to tedy ano... Nerozhodovali se jednotlivci, ale celý kolektiv. Nešlo, aby jeden přišel v modré košili a druhý v saku. Atmosféra strachu existovala stále, takže jsme se svobodně rozhodli pro svazáckou uniformu. Problém ale nastal. Ne každý košili vlastnil. Bylo nás ve třídě 30, košil byla tak asi polovina. Takže jsme si je půjčovali. Ovšem nejdřív byl slavnostní nástup celé třídy a tam jsme přišli ve společenském oděvu. U zkoušky jsme seděli v modrém. Poslední den - pro vysvědčení jsme už zase byli pohromadě olepení jako do tanečních. Moje maminka odmítala nákup modré košile, nemá prý peníze na voloviny. Oblékali jsme se až ráno těsně před zkouškou. Maturitu jsem udělal, ale zrovna ten den jsem byl poprvé chycen ve škole při kouření. Svazák a hulí na školním záchodě! V roce 1991 jsme měli třídní sraz a mě napadlo tuhle záležitost předhodit jako srandu. Neuspěl jsem, většina si nepamatovala. Dokonce jsem dostal vynadáno, co to tahám ven za blbosti.
Stydíme se, že jsme měli strach. Generace, které nepoznaly komunistický režim, těžko chápou, proč jsme tomu všemu jen přikyvovali. Myslím, že je naše povinnost o tom mluvit.
V roce 1970 jsme se v práci opili, to byla tehdy poměrně běžná záležitost. S jedním kolegou jsme ještě neměli dost a skončili ve vinárně v Celetné ulici. Pak jsme měli dobrý nápad. Strhnout rudou vlajku na Staroměstském náměstí. Byl den před 1.květnem. Praha byla plná esenbáků, posílených vojáky základní služby. Ani jsem si nepamatoval, kdo ten hadr strhnul, ale označili mne. To nebyl odboj, to pracoval chlast. Bylo nás takových pitomců víc a tak než na mne došlo, pomalu alkohol mizel. Pamatuju na dvě facky. Snad proto, že jsem se blbě ptal. Následovala záchytka, hezká mladá lékařka, vtipkovalo se. Vlastně tam bylo dobře, největší zábava byla ráno, když si probuzení opilci začali sdělovat včerejší zážitky. No a pak mě odvezli do vazby do Ruzyně. Na tři týdny. Vlastně na to dnes hledím jako na zajímavou zkušenost. Dostal jsem se do společenství lidí, kteří mi dávali najevo, že jsem debil. Nechat se zavřít kvůli vlajce! Říkali mi vlajkonoš. Měl jsem štěstí, že prapor neměl srp a kladivo, to by bylo hanobení spojence. Takhle jenom výtržnictví. Podnik, jehož jsem byl zaměstnancem, mi dal takzvanou společenskou záruku. Závodní výbor ROH byl ještě ve složení, v jakém byl zvolený v roce 1968, kdy se razilo heslo "Odbory bez komunistů". Předseda závodního výboru, sportovec, pro kterého alkohol byl sprosté slovo, se za mne hodně vzal. Za dva měsíce už předsedou nebyl, kvůli mně to nebylo. Museli jsme si "zvolit" nový závodní výbor, kde byla komunistů nadpoloviční většina. Takže jsem měl kliku podruhé. Do kriminálu jsem nešel, spravila to jen tehdy poměrně značná pokuta. Strhávali mi něco z platu. Vlastně se mi tolik nestalo. Po převratu v listopadu 1989 mi kdosi zcela vážně radil, abych požádal o rehabilitaci, že bych mohl i dostat nějaké odškodnění. Skutečně jsou mezi námi lidi, kteří přemýšlejí takhle tržně. Jak bych žádost formuloval, nevím. Snad bych mohl napsat, že jsem chtěl bojovat proti komunistům a proto jsem se vožral.
Vlastně se mi moc nestalo, ale podvědomě jsem se začal bát. Zapomněl jsem na předsevzetí, že nikdy nepůjdu ke komunistickým "volbám". Choval jsem se tak, aby na mě nemohli. Švejkoval jsem a spadl do šedé zóny. Moje děti nebyly trestány za špatný prospěch, za nějaké dětské lumpárničky, trestal jsem je jenom za lež. Občas mi myšlenky pochodovaly. Děti nesmí lhát, já můžu? Nebyl jsem nikdy u bolševiků, dokonce jsem pyšný na skutečnost, že mě ke vstupu do strany nikdo nelámal. Snad jsem byl pro ně nezajímavý objekt. Ale uvnitř byl strach. Prolhal jsem se až k sametové revoluci. Hned v prosinci se do mne pustila nejmladší ratolest, tehdy devítiletá. Ta si moji výchovu k pravdě vždycky brala nejvíc k srdci. Proč jsem jí nikdy neřekl, že Husák byl darebák? Kroutil jsem se, přece jsem ho nikdy nechválil. Bylo na ní vidět, co si myslí. Že kecám.
Často přemýšlím o tom, zda jsem nemohl být aspoň trochu odvážnější. Měli jsme v podniku chartistu, dokonce zakládajícího. Pracoval jako pomocná síla. Nosil nám k přečtení mnoho materiálů, které charta vydávala, časopisy, knížky. Měl rodinu, ve vězení, myslím, nebyl. Záviděl jsem mu. On se nebál.
Dnes moji vrstevníci používají termín: "Taková byla doba" a tím je to pro ně vyřízené. Myslím si, že bychom měli o té době upřímně mluvit. Bude to jen mžik a my tu nebudeme. O lidech, kteří byli na vysokých postech, o tom se další generace dozví od historiků. O tom, jak žil prostý sedlák na husitských válek, toho mnoho nevíme. Ti lidé neměli možnost nechat po sobě stopu. Neuměli psát. Nechci dopadnout stejně. Vůbec si nechci sypat popel na hlavu, stalo se. Čas se nedá vrátit. Aspoň svým dětem, vnoučatům, budou-li jaká, chci říkat pravdu. Dokud si ještě něco pamatuju. Je to strašně dobrý pocit - nelhat. A nelhat ani sám sobě.

Článek byl zveřejněný 21.3.2008 na blogu Respektu. Do 1.9.2010 přečteno 2874x. Líbilo se 29 čtenářům.

BLOG TÝDEN

Nedělní ráno s Větvičkou

Vstávat v neděli v pět hodin ráno je pro většinu populace důvod, aby vstávajícího poslali na vyšetření do Bohnic. Je ale hodně lidí, kteří chtějí-li udělat práci, musí vstávat v takovou a někdy i dřívější hodinu. Není o nich slyšet. Jsou raději zticha, ti rozumní ho stejně překřičí a rozumný člověk přece nevstává před desátou.
Nejsem vyhraněný typ. Chodit na flámy, vstávat v pět hodin a dělat něco užitečného, sice mladí někdy zvládnou, ale nic nejde do nekonečna. Těžká rada, na flám se musí, tam je sranda, do práce se musí, flámy něco stojí. Přece jenom, když jsem nutně musel udělat důležitou práci, raději jsem vstával brzy. Krev venkovana ve mně někde v hloubi koluje. Je třeba nakrmit dobytek, dát drůbeži, prostě vstávat se slepicemi. Ráno je krásně, zvlášť když tak pěkně prší jako dneska.

V Českém rozhlase 2, stanici Praha, kdysi jsme tomu říkávali Praha 1, je pořad Dobré ráno. Průvodci nedělních rán se střídají, nebývají to profesionální rozhlasáci. Pořad trvá od pěti do osmi. Představuji si, kolik času musí dotyčný věnovat přípravě pořadu, aby jenom neplkal. Ale zase je, kromě skutečnosti, že dostanou honorář, zřejmě přitahuje prostor tří hodin, kdy se mohou hodně rozmáchnout a téma nemusí opouštět s neustálým strachem, že už není čas. Stejně mám pocit, že před osmou se pořad trochu zrychluje a moderující by byl ve studiu klidně ještě hodinu a zadarmo.
Nebudu si tu tahat tričko, že poslouchám pravidelně celé pořady. Jednou, ano, jednou jsem si nařídil budíka. To jsem mailem reagoval na povídání pana Rudolfa Křesťana, jednoho z pravidelných průvodců, a on mi vzkázal, že mě pozdraví tu a tu neděli hned v pět hodin. Pár milých vět o dětství, pan Křesťan je stejně mladý jako já. Dokonce jsem si tenhle krátký vstup natočil, ale nevím kam. Hezké potěšení a pořad jsem už doposlouchal. Co takhle vstávat každou neděli, to bylo předsevzetí. V sobotu půjdu brzy spát. Ovšem, nejsem hrdina, od té doby jsem v pět nevstal.
Včera jsem využil přechodného vylepšení počasí a celý den jsem strávil na kole. Večer jsem byl tak unavený, že jsem usnul u knížky. Ráno jsem se vzbudil ne v pět, ale v půl sedmé. Nedělním ránem prováděl pan doktor Václav Větvička. Dnes už je tento sedmdesátiletý mladík v důchodu, dlouhá léta pracoval jako ředitel Botanické zahrady. Z jeho mluvy je cítit, že je skutečným odborníkem. Jeho projev není prošpikován latinskými výrazy, aby blbec posluchač věděl, že hovoří vzdělanec. Úplný opak toho, co tak často slyšíme z úst lidí, kteří, s odpuštěním, znají prd. Jeho povídání je pohlazení na duši. Vůbec se nerozpakuji konstatovat, že to je renesanční osobnost. Chodí po světě, dívá se. Doslova proleze všechno, dnes mluvil o tom, že navštěvuje venkovské hřbitovy, čte si náhrobní nápisy, představuje si. Jsem celoživotní turista, není mi o tolik méně než panu doktoru Větvičkovi. Díky tomu, že nám komunisti léta nedovolili putovat po světě, putoval jsem po Československu a občas si domýšlivě myslím, že znám tuhle zemi dost dobře. Poslouchám pana doktora Větvičku a padám doslova na prdel. Vždyť vlastně neznám nic. On si vybere vždy nějakou oblast o té celé tři hodiny povídá. Věci, které se nedají naštudovat z průvodců. V té krajině skutečně byl. Podle vyprávění nezavrhuje cestování autem, ale umí auto odstavit, prolézt kdejakou mez, zná místa, odkud je krásný výhled a není líný na ta místa dojít pěšky. Zřejmě je pro něho zážitek chodit i po smetišti.
Posledně vyprávěl o Českém Švýcarsku, vypadá to, že vylezl na kdejakou skálu. Dnes byl na pořadu kraj v jižních Čechách, v okolí zámku Červená Lhota. Byl jsem v téhle nádherné krajině několikrát pěšky. Jiný Václav, Koubek, blízko bydlí a před pár lety pořádal o prázdninách koncerty na Červené Lhotě. A nevystupovali tu žádné nuly. Českomoravská hudební společnost, dnes slavný Čechomor, Iva Bittová. Nádherné atmosféra, jíst a pít bylo co. Spal jsem ve spacáku jen tak v lese. Neujížděl jsem pak honem do Prahy, pochodil jsem po krajině. Viděl jsem hodně, ale zdaleka si nevšiml všeho, o čem vyprávěl dnes pan doktor Větvička. Někomu je prostě dáno. A všechno to povídání doprovází obrovské znalosti z historie, znalosti souvislostí.
Pořad ubíhá poklidně, v celou hodinu jsou pětiminutové zprávy, každý potřebuje jít na záchod. Muzika je vybraná tak, aby urazila co nejméně posluchačů. A najednou je konec a já mám vztek, že jsem nevstal v pět. Přestalo mi vadit, že prší, tak velký idiot zase nejsem, že bych vzal kolo a hrál si venku na sportovce. Dám si kafe. Je mi dobře, pan Větvička mě pohladil po duši. Bude dobrý oběd. Jedno nepochopím, že je tolik populární pořad, který je v poledne v televizi. Otázky Václava (zase jmenovec) Moravce, kde se budou předvádět zase nějací chytráci a žvanit a žvanit a žvanit. A je co rozebírat. Lidi pak celé pondělí nadávají, kterej moula tam co pitomýho řekl. Tolik promarněného drahocenného času. Co by si člověk mohl přečíst, poslechnout. Vědí pak diváci vůbec, co měli k nedělnímu obědu? Snad kdybych chtěl držet hodně drastickou dietu na zhubnutí, pořad bych si pustil. Aby mi nechutnalo. Pouštím si muziku. Je jedno jakou, hlavně aby mi chutnala.
Pan doktor Větvička končí vždy svým heslem: "Žít a nechat žít" a k tomu zazní stejnojmenná píseň zpívaná Hanou Hegerovou.

BLOG TÝDEN

Chtěl bych být tulákem

Asi není na světě nikdo, kdo nemá sny. Samozřejmě, že nemyslím sny, které přicházejí ve spánku, ať chceme nebo nechceme. Každý něco v životě chce. Jsou lidé, kteří tomu vznešeně říkají životní cíl. Cíl je pro mne konec a proto se mi tenhle výraz nelíbí. Budu-li cynický, můžu prohlásit, že cílem je krematorium. Cesta k cíli je důležitější a čím má více zákrut, zastávek, bloudění, tím je zajímavější. Co všechno jsem na životní cestě dokázal, koho jsem kdy podrazil, komu pomohl, jestli po mně zůstane někdo, kdo si na mne vzpomene, komu budu jednou chybět - to je podstatné.
Sny jsou různé. Vila s bazénem, krásné auto, fantastické dovolené, postavení v zaměstnání, ve společenském žebříčku. Vůbec se neposmívám, mne tyhle sny minuly. Většinou jsem byl v situaci, kdy jsem měl jiné starosti. Po roce 1989 se mi podařilo, že jsem se začal živit prací a ne jen předstíráním práce. Podle mého názoru jsem slušně uživil své potomky a hodně se mi zvedlo sebevědomí. Ani mě nenapadlo chtít víc. Tedy v záležitostech materiálních. Jinak člověk by měl chtít víc. Tolik krásného je na světě a stárnoucí člověk pochopí, že všechno mít nemůže. Leccos se dá získat. Jsou to sny splnitelné. Ovšem musí mít člověk chuť, schopnost nebo drzost, sebevědomí, určitě štěstí, kterého si však musí všimnout a osedlat si ho. Jsou lidi, kteří si tyhle sny splnili a zachovali si přitom svědomí. Upřímně každému takovému přeji, aby si věděl rady, co se všemi vymoženostmi a hlavně sám se sebou. Děti mají sny. My žili v době, kdy moc blahobytu nebylo, tak jsem snil třeba o míči (gumovém), o kole. S bráchou jsme měli jedno dohromady, dnes si myslím, že mi skoro jedno nestačí. Můj syn měl ohromný sen - autodráhu. Nelíbila se mi tahle hračka, připadala mi hodně pasivní. Nakonec jsem pět stovek (tenkrát to bylo hodně) dal na dárek k Vánocům. Za necelý měsíc byla autíčka rozebrána a už je nikdo nikdy nedal dohromady. Bylo po autodráze. Takhle se ale chová spousta dospělých. Štěstí je v tom, že věc koupím. A netrvá dlouho, odložím a pokukuji po lepším.

Leckdo nebude souhlasit, ale já považuji za nejkrásnější sny věčné a málokdy uskutečnitelné. O těch moc nemluvíme, neradi si necháme nahlížet do soukromí. Řekne-li mi kdosi, že nikdy neměl sny erotické, neuvěřím. Když jsem pomalu přestával být školákem, měl jsem sen. O mojí dívce, která bude mít veliké poprsí. A k tomu představy co s tím. Prázdninová brigáda v Krkonoších a stal se zázrak. Ona se objevila. Sbalila mě s drzostí svých 15 (kdoví jestli) let. No, mne tahle nečekaná situace tak vyvedla z míry, že jsem byl vedle se svými představami. Představy se nekonaly a já se stal ve věcech sexu poprvé troubou. Pochybuji, že by si na mne vzpomněla, po letech jsem jí pomáhal z autobusu s kočárkem. Poděkovala, jinak si mě nevšimla, měla oči jen pro obsah kočárku. "Aby ten moula kočárek neupustil, je nějaký nešikovný", jo, to ji mohlo napadnout. Sen se mi splnil, nesplnil. Ale v 17 letech jsem byl chudší o iluzi, že muž (?) je dobyvatel a žena čeká, že bude dobývána. Chvíle pro smích.
Jsem milovníkem divadla. Mám rád pocit, že ti komedianti na jevišti hrají jen pro pár desítek či stovek lidí v sále. Oni večer věří, že jsou králi, chudáky, boháči, zloději a záleží jen na nich, jestli také divák uvěří. Kdyby se divadlo dělalo jen pro peníze, neexistovalo by. Za jeden vtip v televizi herec dostane víc peněz než za večer na jevišti. V roce 1975 měla v Činoherním studiu v Ústí nad Labem premiéra hry Milana Kundery Jakub a jeho pán. Jako autor se uváděl Evald Schorm, skutečný autor se nesměl. V hlavních rolích Karel Heřmánek a Jiří Bartoška. Představení se stalo legendou. Mně se nějak vyhýbalo. Neviděl jsem ho. Herci byli mladí kluci a hráli za gáži, která prý Bartoškovi s bídou stačila na cigára. Časem začali být známí, už nehráli v Ústí, ale tohle představení žilo až do roku 1989. Nedalo jim to. Představení obnovili v roce 1993, pak neměli čas a v roce 2005 byla další premiéra. V Divadle Bez zábradlí, kde je Karel Heřmánek ředitelem. Na stará kolena jsem konečně vstupenku získal. Bylo by jen opakování tvrdit, že jsem zase prožil svátek. Já mám svátek furt. Oba hlavní představitelé se loni převalili přes šedesátku a představení je pro ně zjevný zážitek. Ředitel úspěšného divadla a prezident karlovarského filmového festivalu, kteří určitě dnes nejsou chudí, se převlékli do hadrů a přes dvě hodiny si hrají na mluvky, otrapy, opilce, děvkaře a tuláky. Dovedu si představit jejich pocity. Každý nemá štěstí, aby se jim takhle aspoň na chvíli vrátilo mládí. Nevím, jestli existuje nějaký záznam původního představení. Bylo by zajímavé srovnávat. Dnes je cítit obrovský nadhled, optimismus ovlivněný životními zkušenostmi. Básnický text Milana Kundery je naprosto nadčasový. Napsáno v roce 1972. Velký spisovatel zůstává velkým spisovatelem a vůbec nezáleží na tom, že se občas najde šťoura, který na Kunderovi najde to, jiný zase ono. Nakonec každý může vzít do ruky některou jeho knížku a pozorně číst. To není módní záležitost, to je velká literatura. To i chudák blogger má chuť rozšlapat klávesnici. Natřískané hlediště se bavilo, potlesk byl i během představení, ovace na konci samozřejmé. Jak to ti staří pardálové snášeli fyzicky, bůhví. Ale Bartoška Heřmánka unesl, když si tento na něj vyskočil jako na koně. Třeba to jednou budou hrát "Ještě po dvaceti letech". Tuláci odcházejí. Nevědí kam, nevědí kudy. Ale vždycky dopředu.
Téma tuláctví mě vždycky strašně přitahovalo. To je ten můj nesplnitelný sen. Trochu mě mrzí, že lidé dávají rovnítko mezi tuláka a flákače. Flákač se fláká a ještě často žádá, aby ho ostatní litovali, jaký je chudák. Tulák žije. Já vím, někdo mě okřikne, že blbě žvaním, že to je totéž. Není a jestli má někdo jiný názor, prosím, nechte mi můj.
Kde se ve mně touha toulat se vzala? Narozen v rodině, která si zakládala na jiných hodnotách. Neznám nikoho z okruhu svých příbuzných, kdo by měl takové choutky, Anebo to zatlouká. Třeba některá má prababička se zapomněla s nějakým hezkým vandrákem. V té době, na venkově, to bylo hnedle. A geny byly už tenkrát, jenom se o nich nevědělo.
Občas přemýšlím, co by se mnou bylo, kdyby nás bolševici nezadrátovali. Na zkušenou se nechodilo. Tiše závidím, když dostanu od své dcery mail tu z USA, tu z Káthmandú. Druhá zas píše ze Skotska, dokonce i z Ugandy. A nenatahují ruce, že bych mohl přispět, berou jako samozřejmost, že si na cesty vydělají. Asi jsou moje, když mají takové nápady. Ale co. Všechno se nedá v tom krutě krátkém životě poznat. Nuceně jsem se zaměřil na Československo a prolezl pěšky i na kole kdeco. A čím víc se toulám, vím, že toho znám tak málo. Po pádu komunistů jsem si trochu užil cest po Evropě. Chození po horách miluji, ale doprčic, jde to stále hůř. Vždycky jsem obdivoval cyklisty při Tour de France, jak šlapou v Alpách, v Pyrenejích. A splnil jsem si jeden svůj sen, vyjel jsem v Pyrenejích na kole jeden takový průsmyk.
Sen toulat se je stále živý. Ale je to opravdu jen sen, ten z kategorie nesplnitelných. Dát se na tuláctví znamená vzdát se jiného velkého štěstí. Štěstí z rodiny, z krásných let s dětmi a nakonec i z toho, že z nich vyrůstají lidé, kteří jsou se o sebe dovedou postarat. Jen vnoučata mi nedělají, tři děti a žádné vnouče. Vyhrožoval jsem, že si začnu dělat vnoučata sám. Pošklebují se mi. Já bych se přece rád vydal na cestu s capartem v horách. Někde v hospodě bych ho polil pivem, nacpal něčím, co by mu rodiče nedovolili a bylo by mu špatně! Pořád je naděje, že se dočkám, ale čas se krátí.
Ještě se vrátím k divadlu. Scéna na jevišti byla ze dřeva a pořád mi nějak připomínala stodolu. A ve stodole je seno. Sen a seno jsou podobná slova. Šel jsem z divadla v úterý na tramvaj a napadlo mě, že jsem nikdy nebyl s holkou ve stodole na seně. Co si dát podmínku, že mě ze světa nedostanou, jestli se mi tenhle sen nesplní. Rozesmála mě představa, co by to muselo být za ženskou, která by si mě prohlédla a přesto by se mnou vlezla na seno.

BLOG TÝDEN

Komunisté se stydí za Stalina!

5.března uplynulo 55 let od smrti jednoho z největších vrahů lidské historie. Není to výročí tak úplně kulaté, ale že jsem nenašel zmínku ani v internetových Haló novinách, mě překvapilo.
Je to pár dnů co se naši komunisté přihlásili k únoru 1948. Nemůže tedy být pro ně urážkou, nazvu-li je Gottwaldovými pohrobky. Ovšem všichni ti soudruzi, všichni ti ozbrojení "zástupci lidu" v ulicích během únorových událostí, ale i sám Klement Gottwald byli jen loutkami Kremlu. V podstatě všechno řídil Josef Vissarionovič Stalin. Kdyby nevyšel únor, on a jeho nohsledové už by si našli jinou příležitost.
Nevím proč, ale tohle datum si pamatuju. Nedokázal bych vyjmenovat, co jsem obědval minulý týden, ale pamatuju si některá data. Bylo mi tenkrát 10. Všechno se tenkrát zahalilo do černého, v novinách nebylo prakticky nic jiného. V rádiu se hrála jen smuteční hudba. Chodil jsem do čtvrté třídy, na chodbě byla busta velkého Stalina a u ní stáli pionýři. Já jsem nestál, sice jsem do pionýra chodil, ale nebyl jsem ještě šátkovaný. To bylo jen několik nejlepších. A to nejlepší se neurčovalo snad podle prospěchu, ale podle toho, z které rodiny pionýr pocházel. A ti byli vyfešákovaní. Tenkrát byla součástí kroje bílá košile a samozřejmě rudý šátek. Vlastně jsem jim zrovna nezáviděl, oni tam stáli, myslím, v pozoru. A museli být čistí.
Měl jsem ve třídě dost dobrého kamaráda, byl šátkovaný, protože rodiče byli komunisti. Nepamatuju se, že by nám to nijak vadilo, kamarádili jsme až do osmé třídy, hodně později jsme byli spolu párkrát na pivu, on měl ke komunistům daleko, pak jsme se ztratili a on už nežije. Kamarádství vzniklo dost zajímavě, tuším, že v druhé třídě mi rozbil kamenem hlavu. Ale opravdu to nebyl třídní boj, jen jsme byli každý na jiné straně při klukovské pranici. Měli jsme to tenkrát zábavu! Kdepak počítač, mobily. Šutráky! On z toho měl docela malér, učitelka ho donutila, aby se mi omluvil a kupodivu jsme k sobě našli vztah. Jizvu na čele jsem měl dlouho v dospělosti, asi je tam dodnes, ale na mém ksichtě dnes už vypadá jako jizva skoro všechno.
14.března šel za Stalinem Gottwald. Také toto datum si pamatuju. Dokonce vím, že byla sobota. Byl jsem v ten den naposled u svaté zpovědi. Asi to zní divně, ale můj táta, který byl sám bez vyznání, mě na náboženství posílal. V padesátých letech byli pronásledováni, zavíráni, ba i popravováni příslušníci církví a přitom až do třetí třídy jsem měl na vysvědčení známku z náboženství. V sobotu se tehdy chodilo dopoledne do školy a odpoledne jsme šli od zpovědi z podolského kostela a znovu se objevily černé prapory, které se po smutku nad Stalinem ještě nestačily uklidit. Logické by bylo, že nastane úleva. Ani náhodou. Republika byla v černém a jako dítě jsem cítil strach. Nikdo nevěděl, co se bude dít. Lidé byli za 5 let už dost zpacifikovaní. Když se ještě vezme, že s tříletou přestávkou to trvalo už od roku 1939. Máma dala dokonce za okno fotografii Gottwalda, přestože ho nesnášela. U zpovědi jsem pak už nikdy nebyl, nehodilo se, aby pionýr chodil do kostela. Aspoň v Praze ne.
Je to tedy 55 let. Komunisti prohlásili, že únor 1948 byl naprosto ústavní. Z Moskvy byl řízený neskutečnou stvůrou. Naši komunisti se za něj stydí? Sedí si v parlamentu za slušné peníze. Těch zhruba 15% hlasů dostávají celkem pravidelně, jsou tedy řádně zvoleni. Předseda Filip je zámožným advokátem. V poslanecké sněmovně dělá místopředsedu. Když je třeba, lezou jim příslušníci jiných stran do zadku. I nedávná volba prezidenta s nimi musela počítat. Je zván do televize, určitě bude přítomen v pátek na Hradě při inauguraci prezidenta. Soudruh Filip se musí hodně cítit silný, když se přihlašuje k únorovým událostem z roku 1948. Režiséra nezná? Ne, on není blbý. Říká, to co chtějí slyšet jeho voliči. Ví, že se poměry nevrátí před rok 1989. Mezinárodní situace to nedovolí. A on si může užívat krásných příjmů až do penze. Má to bez rizika, že by musel na kobereček do Moskvy. Tak jak jezdili Gottwalda až po Husáka všichni naši nejvyšší komunisti. Třeba se ještě dočkám, že Stalina veřejně vzpomene v kladném smyslu. V těchto dvou letech bude mít někdy 130.výročí narození. Skutečně jsem nenašel na internetových stránkách přesné datum narození. Má to být někdy v prosinci a to v roce 1878 nebo 1879. Mně došel rozum, nepamatuju si. Mohl by mi někdo poradit?

BLOG TÝDEN

Může být magor ředitelem?

Už tu bylo minulý týden jaro. Že je teprve únor, objevil jsem při pětikilometrovém sjezdu do Řevnic. Byl jsem rád, že mám v batohu svetr. Stejně jsem byl docela promrzlý. Bylo to na grog. Bez něho se mi dělaly mžitky před očima. Na náměstí jsem si musel oči hodně promnout. Jihočeské máslo za 19,90. Za čtvrtku. Ještě jsem se praštil do hlavy a skutečně, nezdálo se mi to. V lahůdkářství prodávají dobrý chleba. Když je štěstí, bývá skoro ještě teploučký. A měkounký. A k tomu dnes přibalím do báglu i kostku másla. Má sice trvanlivost do 5.března, ale to je ještě týden, co bych neudělal pro zdraví a pro pěknou figuru. Chyběl mi nůž a tak jsem se musel smířit se skutečností, že až doma.
Jel jsem směrem na Prahu a přemýšlel (hlavou). Na podzim a hlavně před Vánocemi značně šplhala cena másla. Média milují, když je něco špatně. Proč psát o pěkných věcech? Lépe se prodávají zprávy negativní. Vůbec nechci zlehčovat značné zdražení energie, potravin. Jsem důchodce a že bych z toho byl nadšený, to tedy nejsem. Čas před Vánocemi je na zvedání cen ideální. Lidé to nějak překousnou. Zemědělci, výrobci, obchodníci, každý chceme nějakou korunu navíc. Média nás bombardují seznamy toho, co bude od Nového roku dražší. Blbá nálada.

Přesně teď vystoupí ředitel jihočeské Madety. Od 1.1.2008 budou oni prodávat máslo za 50 korun a nějaké drobné za čtvrtku. Tedy cena od výrobce. To by znamenalo, že v obchodech se cena vyšplhala až na 70 korun. Zpětně vidím, že by se tohle prohlášení dalo hodnotit jako poplašná zpráva. Skoro trestný čin. Může někdo takhle beztrestně blábolit. Copak nemá informace o cenách v Německu, v Rakousku? Nenajde se novinář, který by si tyhle skutečnosti zjistil a panu řediteli oponoval. Máslo bude přece nutně neprodejné. Ale noviny se prodají, je vyšší sledovanost a jede se dál. Kecy se zpeněžily a po dvou měsících už nikdo nenapíše, že to byla kravina.
Za bolševika bylo Jihočeské máslo značkou kvality. Bylo nejlepší a cena určená Cenovým úřadem stejná jako u výrobků z jiných mlékáren. Dnes je jenom nejdražší. Platí se za značku, protože kvalita se dost vyrovnala. Pan ředitel byl prý bolševikem, tedy spíš majitelem rudé knížky, bez které byly některé funkce nedostupné. Někdo má v genech budovat si kariéru, nemusí to vždycky být jen negativní záležitost. Dnes si schopný manažer i slušně vydělá a nemusí chodit na kobereček před stranický výbor. Je odpovědný jenom majiteli. Majiteli Madety ale zřejmě nevadí, když ředitel takhle nehorázně žvaní. Automaticky bych předpokládal, že na nejvyšších místech budou ti nejschopnější. Co vedlo ředitele k takovým prohlášením? Postrašit lidi a pak vypadat jako dobrák, když nebude úplně nejhůř? Pak mě napadá, že zrovna ochutnával kořalku, kterou ještě neznal. Ale tak vožralej snad bejt nemoh. Ještě nápad! Ale ne, to nemůže být pravda. Přece není možné, že by mohl být ředitelem významné firmy magor. To není parlament.
Možná, že někomu svitne, že neprodejné zboží se hromadí ve skladech. A musí se prodávat možná dokonce pod tržní cenou. Toho využíváme my důchodci, kteří máme čas se poflakovat po kraji. Docházím k závěru, že penzistů je moc.
Na kole vymyslím často dost blbostí, ale pak to hned zapomenu. Konečně mě napadla myšlenka! Ušetřil jsem. To nesmím zapomenout. Zastavil jsem se v pěkné knajpě. Za ušetřené peníze jsem si dal rum. Říkávali jsme této lahůdce Rozumně Uložená Měna. Vlastně teď už bych měl pít tuzemák. Ale mě už kluci z Bruselu nedostanou.
Kdyby tohle náhodou četl policajt (asi těžko, ti mají důležitější starosti), z toho výčepu jsem až domů jel mimo silniční provoz. Možná, že by se mělo povolit jezdit důchodcům na kole pod vlivem. Pokud dědek někam spadne, úředník na sociálce vydá jen příkaz. Ode dneška neposílat důchod. A státní kasa bude o kousek blíž k záchraně.

BLOG TÝDEN

Maminko, bojuj za mír!

Srdíčko s tímto textem jsem našel před lety. Přebíral jsem to, co mi zbylo po mamince. Smutná záležitost. V prádelníku, kde to tak nádherně vonělo, jsem našel krabičku, kterou jsem nikdy neviděl. Nebo jsem si na ní nepamatoval. Asi každý má někde schované poklady, které nemají finanční cenu. Jsou to vzpomínky, intimní záležitost a to se ani nikomu moc neukazuje. V krabičce byly dopisy, které si moje rodiče psali ještě za svobodna. Doslova jsem spadl na zadek. Jak krásně si psali, snažili se psát krasopisně, zvláště velká písmena byla ozdobná. Dnes údajně není na nic takového čas. Rodiče byli venkovští lidé, mezi společenskou smetánku nepatřili. K platonické lásce měli dost daleko, můj brácha se narodil 5 měsíců po svatbě. Pak tu bylo pár fotek z dávných dob. A taky srdíčko.
Trochu pomuchlané, ušmudlané, zdobené různobarevnými fleky. To asi měly být kytičky v podání žáka druhé třídy. Výtvarně nadaný jsem nikdy nebyl, myslím, že dnes by výsledek nebyl lepší. Ano, to já vyráběl jako dárek pro maminku. Uvnitř výtvoru je datum 8.3.1951 a kupodivu zde není napsáno MDŽ, ale Svátek matek. Asi to bylo jakési přechodné období než Svátek matek definitivně zmizel. Nakonec je tu slib, mnou podepsaný. Slibuji: budu se pilně učit. Co jsem to sliboval za voloviny v osmi letech? Kroutím nad tím hlavou skoro jako Václav Klaus. Sliby se mají plnit, ale na tohle jsem zřejmě rychle zapomněl. Měl jsem určitě důležitější starosti. Máma neměla MDŽ moc v lásce. Vadilo jí, že najednou někdo z moci úřední mění zažité zvyklosti. Svátek matek byl podle ní druhou neděli v květnu a tak to viděla až do své smrti. Zvykl jsem si a nijak mě to nevadilo. Ovšem srdíčko vyráběné zřejmě ve škole, si schovala. Dokonce mezi cennosti.

Maminko, bojuj za mír! Maminka určitě nechtěla válku. Stačilo jí šest let tíživé atmosféry protektorátu. V roce 1945 se náhodně vyskytovala s kočárkem (já v něm byl) ve Vyšehradském tunelu. Byla tam schovaná a třásla se strachy. Konal se spojenecký nálet na Prahu a to velice blízko odtud. Spojenci přinášeli svobodu a omylem bombardovali civilní cíle. Máma o téhle věci mluvila celý život a vždy říkala: "Hlavně, aby nebyla válka" A jak bojovala za mír? Pekla výborné buchty. Makové, tvarohové, povidlové. Základem bylo máslo. Maso jsme mívali jen v neděli, ale ta vepřová! Pečená na železném pekáčku (ještě ho mám a používám), s kyselým zelím a knedlíky opravdu houskovými. Nebyly to žádné podivné polotovary, jaké jsou dnes skoro v každé restauraci. Vynikající sekaná plná špeku. Pohádková rajská. Ještě se jí nedoneslo, že je máslo nezdravé a tak od dětství až dodnes snídám chleba s máslem a doufám, že ještě pár let budu. Začínám mít hlad, myslím, že těch pár řádků určených pro dietology, stačí.
Mezinárodní den žen. MDŽ. Zajímavé, že se to četlo většinou m-d-ž a ne em-dé-žet. Vyrostl jsem v rodině, kde tento den nebyl nijak považován za významný. Pak jsem se seznámil se svou budoucí manželkou a kupodivu ona se s názorem na svátek všech žen dívala podobně jako moje máma, přestože si jinak rozuměly hodně málo. Chtěl jsem napsat o tomto dni a hodně negativně. Nad srdíčkem jsem si uvědomil, že to není vůbec jednoznačné. Moje děti své mamince taky malovaly přáníčka, sháněly kytičku, učily se básničky. Bylo hodně takových dětí. Dnes už jsou většinou dospělé a moje generace je v penzi. Ty děti vůbec nezajímalo, že svátek sem přitáhli komunisti bez jakékoli tradice. Ony měly svou maminku rády. Vůbec nevěděly nic o propagandě a bylo by hloupé jim s takovými řečmi kazit radost. Myslím si, že dětské duši by se jen uškodilo.
Už jiné to bylo ve vztahu partnerském. Já měl kliku, měl jsem věc vyřešenou. Dobře si vzpomínám, byl jsem docela rád, že nemusím stát hodinovou frontu na kytku. Stáli tu i pánové, kteří si za rok ani nepamatovali, kde je květinářství. Myslím si, že máme té své ženě, holce, dávat kytku jen tak, pro radost její i svou. A raději častěji. Ale už slyším odněkud hlasy: "Najednou jsi chytrej, dědku plesnivej!". Jo, jo, kdyby... Kdyby jsou jen kdyby. Čas se nevrací.
Oficiální oslavy MDŽ. Do Prahy se sjely zasloužilé soudružky. Prezident je přijal na Hradě, pár jich dostalo metál, všechny si potřásly ruku s prezidentem, poklábosily o budování socialismu a boji za mír. Vysoké funkcionářky Svazu žen si udělaly ze své činnosti docela dobrou živnost. Bez živnostenského listu. Když dnes náhodou vidím dobové filmové týdeníky, je mi často vyznamenaných žen líto. Byly mezi nimi fanatičky, vyžírky, ale byly tu i udřené ženy, spíše zneužité. Vždyť soudruh Husák asi už 9.března nevěděl, že se něco slavilo.
Hrozné to bylo v zaměstnání. Někdo může mít jinou zkušenost, ale ta moje je spíš odpudivá. Prošel jsem tři podniky a byla to tragédie. Ženy dostávaly od podniku dárky. Hodně oblíbené byly ručníky. Manželka domů vždycky přinesla aspoň dva. Už ten nápad. Snad aby se ženy víc myly. Nakonec co mohli vymyslet funkcionáři ROH. Ručník, útěrka se v domácnosti upotřebí, ale že by to byl dárek? Ani k boji za mír se to moc nehodilo. Ručník se taky mohl namočit a dát na hlavu manželovi, který přišel namazaný z oslav ve svém podniku.
Jako hodně mladý jsem měl 8.březen rád. Nepracovalo se, někdy se pilo už od rána. Taky se stávalo, že oslavenkyně si musely udělat chlebíčky, aby se jenom nechlastalo. Vzpomínám si na situaci, kdy se stalo, že v úzkém kolektivu byla jen jedna žena. Odešla už v poledne domů a my slavili až do noci. Byl jsem svobodný, ale ženáči byli asi vítáni doma velice přívětivě. Konaly se slavnostní odborové schůze. Tam už často přicházeli zaměstnanci ne zrovna střízliví. Ředitel požvanil něco o tom, jak si musíme práce žen vážit. A pak následovalo občerstvení, někdy i s tancem. Navazovaly se nahodilé známosti, kolikrát i s trvalými následky. Vlastně jsme se na tenhle den těšili. Když jsem měl už svoji rodinu, začal jsem tyhle akce sabotovat. Ne proto, že by mi manželka něco zakazovala, ale začal jsem být rád doma a bavit se s dětmi. Flámů už jsem si užil dost. V práci se pak na mne dívali jako na člověka, jenž se straní kolektivu a je doma pod pantoflem.
Opravdu se po tomhle ženám stýská? Slyšel jsem názor ženy, která tvrdila, že hnusnější svátek nezažila. Jiná zase třeba právě při takové příležitosti klofla toho svého a je s ním léta šťastná. Myslím, že kdo má potřebu, určitě si najde i dnes příležitost se pobavit, popít, zablbnout. A bez keců, co nám naše strana a vláda všechno dává. Zbývají vzpomínky. Špatné, dobré. Bez vzpomínek nelze žít. Kdo chce 8.března slavit, ať slaví. Já se bez toho obejdu.

BLOG TÝDEN

Oněgin byl Rusák

Irena Dousková napsala před časem knihu Hrdý Budžes. Sedmdesátá léta pohledem školačky. Příbramské divadlo uvedlo na své scéně dramatizaci díla. V hlavní roli tenkrát excelovala Bára Hrzánová. I všimli si jejího výkonu lidé, kteří rozhodují o udílení cen Thálie a za rok 2003 tuto cenu dali právě jí. Barbora si při převzetí ceny v přímém televizním přenosu dovolila menší lumpárničku a citovala úryvek z textu hry, který obsahoval nadávku. Najednou útlocitní komunisté vyskočili jak čertíci. Já podobné výrazy slýchal na adresu komunistů od svého táty běžně. Vlastně ten jeden vulgární výraz byl jako slavičí píseň proti tomu, čím nás oblbovala vládnoucí strana po celá léta. Mám Příbram trochu z ruky, hostovačky v pražském Divadle Bez zábradlí byly stále vyprodány a tak jsem viděl aspoň televizní záznam. Měl jsem z přenosu hodně dobrý pocit.
Autorka napsala volné pokračování pod jménem Oněgin byl Rusák. Hrdinka vyrostla a chodí na gymnázium. Tedy už léta osmdesátá. Dramatizace se tentokrát ujalo Divadlo v Dlouhé. Když jsem viděl avizovanou premiéru v programu divadla, věděl jsem, že tentokrát to musím vidět na vlastní oči. Bára Hrzánová už v tom nehraje, ale znám soubor z Dlouhé. Je to úžasně hravá parta lidí, navíc velice muzikální. Mívám pocit, že hrají sami sobě pro zábavu. Mediálně poměrně neznámí herci se pravděpodobně už při zkouškách podílí svými nápady na různých situacích a na jevišti se pak chovají trochu jako spoluautoři. Je to velmi příjemné, trochu mi připomínají divadlo, jak je dělá Ypsilonka. Těšil jsem se tak moc, že jsem si na únor kupoval lístek už před Vánocemi, tedy před premiérou. Nečekal jsem na ohlasy , řekl jsem si, že tohle musí být dobré.

A bylo! Dá se říci, že to bylo ještě lepší. Recenzí jsem našel na internetu asi pět. Všechny veskrze kladné. a dlouho dopředu vyprodáno. Šťastná situace, kdy se kritici i obecenstvo shodují. Je to spíš koláž složená z mnoha příhod několika spolužáků gymnázia. Autorka se narodila v šedesátých letech, většina herců také. Osobní zkušenost z celého představení přímo sálá. Jednotlivé příhody jsou spojeny nádhernou muzikou. Hraje se hudba osmdesátých let, ovšem ne ta estrádní, která tehdy přímo tekla s rádia, z televize. Stále se vzpomíná Michal David. Ne, že bych se ho zastával. Leze mi na nervy léta. Smutný příklad toho, když se nesporně talentovaný muzikant začne věnovat jenom kšeftu, vydělávání peněz. Zdaleka v tom není sám. Bylo jich víc a je nepochopitelné, že se najde v různých rádiích tolik hudebních redaktorů, kteří se nám snaží tohle cpát a cpát. Že by odrostlá poupata nebo holky ze školky? Tak přesně takhle se v Divadle v Dlouhé nehraje. Tady zní Mišík, Merta, Pražský výběr a další. A na jevišti se pohybují Michael Kocáb, Jana Kratochvílová, Ivan Mládek. Pochopitelně, že jenom dobře namaskovaní herci. Zpívá se bez playbacku a zní to výborně. Parodie plné vtipu, kdybych ale zavřel oči, nebyl bych si jistý, kdo zpívá.
Osobně jsem osmdesátá léta prožíval jako, dejme tomu, dospělý. Jsem o generaci starší. Byli jsme jiní, ale vlastně jsme byli stejní. My jsme ještě poznali lidi, kteří komunismu často až fanaticky věřili, poznali jsme ale i starší učitele, kteří měli určitou noblesu, ti byli někdy ironičtí, někdy smutní, většinou slušní. Ale těch už o dvacet let později moc na školách nebylo. Konec šedesátých let a naše generace najednou neměla jakoukoliv perspektivu. Samozřejmě se objevila silná skupina, která začala budovat kariéru. A to nešlo bez rudé knížky. Myslím, že tehdy do KSČ vstupovali jen kariéristé. Po roce mohl té obludné ideologii věřit snad jen idiot. Pokud by bylo žvanění olympijským sportem, určitě by na zlatou medaili aspiroval žvást, že někdo vstoupil do strany, aby ji rozložil zevnitř. To nám leckdo říká s vážnou tváří ještě dnes. Obdivoval jsem lidi z mé generace, kteří se přesto vzdělávali, studovali jazyky a nedali se k nim. Připadalo mi to všechno k ničemu. Věnovali jsme se koníčkům a taky plození dětí. Po druhé světové válce se narodilo mnoho dětí a ty teď byly dospělé a přiváděly na svět potomky. Cestovat se nesmělo a tak jsme si tvořili svá rodinná štěstíčka a snažili se žít. Dobře vím, o čem píšu. Sám jsem si takové malé království vytvořil. Děti jsou krásná záležitost za každého režimu, ale všechno to stálo na hliněných nohách.
Teď jsem však v divadle. Představení trvalo přes tři hodiny. Tady mají velkou výhodu. Při delším potlesku při děkovačce se nasadí některé z hudebních čísel. Jako na koncertě. No a lidi by se uplácali. V druhé polovině představení mi vyrazila dech skutečnost, že se děj najednou zastavil, v sále se rozsvítilo, herci vběhli mezi diváky. Začala prvomájová veselice. Rozdávala se mávátka, na jevišti byly makety mávajících tehdejších politiků. Herci vybízeli diváky ke skandování a tak najednou část obecenstva začala křičet: "Rozhoupejme míru zvon, ať to slyší Pentagon" a další perly. Samozřejmě, že k takovému jednání se dá vyhecovat hlavně mladší část diváků. A tak divadlem zněla bolševická propaganda z úst mládeže, která snad ani průvody na prvního máje ani nepamatuje. Měli to za strašnou řachandu. Upřímně se bavili, nedivím se jim. Mimochodem, kdo tenkrát tyhle voloviny vymýšlel? Představuji si, kolik se muselo vypít, aby tohle někoho napadlo.
I já dostal mávátko. Dostal jsem z toho hysterický záchvat smíchu. Málem jsem spadl pod stůl. Naštěstí tu stoly nebyly. V divadle! Kdysi, je tomu skoro padesát let, jsem podobné mávátko taky dostal. Přišel jsem ráno ke škole, účast se kontrolovala, nepamatuju, že by si někdo bez omluvy či spíš výmluvy dovolil nepřijít. Nepříjemné bylo vyfasovat prapor. Tahat se s ním celý den! Jeden rok se snad nějaké prapory ztratily, asi skončily někde v hospodě, a tak jsme každý dostal mávátko. Tahali nás po Praze několik hodin než jsme se dostali na Václavské náměstí, kde tehdy probíhalo všechno důležité. Letná se konala až mnohem později. Byla sranda, my si ji tenkrát udělali všude. Profesoři byli otrávení, odejít domů se báli. Dokonce nám tolerovali i kouření, přestože na školních akcích bylo přísně zapovězeno a trestáno trojkou z chování. Všude v ulicích byly stánky s buřty a pivem v kelímku. Piva bylo dost, aby jim prý lidé neutíkali do hospody. Přetvářeli jsme si různě vyřvávaná hesla. Třeba "Ať žije Sovětský svaz". Místo přítele nejvěrnějšího se dosazovala jména spolužáků, profesorů. Dostal jsem pohlavek za pokřik "Ať žije Lojza". Tak jsme říkali oblíbenému profesorovi. Lojza to zaslechl a nechtěl, abychom na něj upozorňovali, tak jsem ji koupil. A mávátka, ta dopadla. Mlátili jsme se s nimi, pošťuchovali jsme s nimi spolužačky, těm to jako vadilo, ale oplácely. Navzájem jsme si mávátka ničili. Dole na Václavském náměstí byla tribuna a tam jsme došli už jenom s klacky bez fábor. Nikdo si toho nevšiml, možná to ani nikoho nezajímalo. Na tribuně stál mimo jiné i ministr kultury Zdeněk Nejedlý. Ten byl v té době úplně senilní, kýval se a mával skoro stejně dnešní makety na jevišti.
Jak přibývala léta, vyhýbal jsem se oslavám svátku práce. Vymlouval jsem se, lhal jsem, hlavně jsem nikdy nebyl v takové situaci, že bych se musel třást o postavení v práci. Jen jednou jsem na Letnou šel. Jedna z mých dcer chtěla vidět prezidenta a zamávat mu. Její sestra byla líná, nechtělo se jí vstávat a tvrdila, že zná prezidenta z poštovní známky. Syn naopak do průvodu chtěl, ale ten měl zištné důvody. Počítal s tím, že mu koupím zmrzlinu nebo limonádu, prostě, že mne pumpne. Když dcera viděla tribunu v dáli a já jí vysvětloval, jak dlouho tu budeme muset chodit kolem dokola než se dostaneme před tribunu (no, přeháněl jsem), byla zklamaná. Prezident byl jen panáček v dáli. Na zmrzlinu byla fronta, na pití taky a tak jsem jim nic nekoupil a vláčel je dolů do Holešovic, kde se zmrzliny dočkali. A mne napadla lest. Od té doby jsme 1.května chodili vždy celá rodina do ZOO. Na celý den. Nebyl velký nával, teprve odpoledne přibývali návštěvníci. Asi 3 nebo 4 roky nám to vydrželo.
Fakt je, že v divadle jsem se dost bavil, ale někde uvnitř jsem cítil mrazení. Takové blbce jsme ze sebe nechali dělat. Jednota! Dodnes mám nepříjemný pocit, když velké množství lidí má úplně totožný názor. Pořád si myslím, že to třeba jenom předstírají. Anebo nejsem ten pravý kolektivní typ. A s takovými lidmi jste, soudruzi, chtěli budovat socialismus?

Fotky z divadelního programu

BLOG TÝDEN

Zbabělci a kočičky

Mám dlouhodobě ošklivý vztah k našim zákonodárcům. Takže jejich galapředstavení v pátek a v sobotu mě nijak nepřekvapilo. Samozřejmě, že mě zajímá, kdo se stane českým prezidentem. Sledovat však přímý přenos, tak to tedy ne. Na takovou podívanou je můj čas penzisty příliš drahý. Ze zvědavosti jsem televizor zapnul až někdy odpoledne a zrovna se chystal k projevu senátor, patří do skupiny lidí, kterým bych i něco věřil. Říkal, že bude stručný, po čtvrthodině jsem nevěděl co chce říci a dokonce jsem se bál, že to neví ani on. Asi moje chyba. Tak jsem to vypnul. Večer jsem se k přenosu dostal až teprve při samotné volbě. Nijak mi nevadila volba veřejná. Proč bych neměl vědět, jak se který zákonodárce projevuje? Divák ale stejně nic neviděl. Ženy, které sbíraly hlasy, si něco psaly na papírek. Čárky? Snad jim mohli dát pivní tácky, aspoň by to mělo nějaký styl. A do toho byly občas slyšet soukromé připomínky poslanců (zřejmě kvalitní mikrofony). Slovník některých spíš připomíná řeči kluka z osmé třídy, který chce spolužačkám ukázat, že je chlap. Nemůžu citovat, protože jsem provozovateli serveru, kde jsem si zřídil tento blog, slíbil, že budu dbát dobrých mravů.

Volbu veřejnou tedy nepovažuji za nijak závadnou, pokud to ústava dovoluje. Nějak se však nedovedu vcítit do kůže poslanců. Proč by volili jinak tajně a jinak veřejně? Elita národa, aspoň podle jejich výhod, a bojí se? Jaký je rozdíl mezi nimi a bezdomovcem, který se vrací ke svým kumpánům s tím, že tu flašku rumu v samoobsluze nemohl ukrást, protože se někdo díval? Ne, že bych chtěl takhle skončit, ale ti bezdomovci jsou možná svobodnější. Nijak se netají tím, že jim jde hlavně o rum. Páni poslanci mají plnou hubu řečí o důstojnosti (!?!) volby. Přitom se jen bojí o místo u žlabu. Vůbec jim už nevadí, že mají na noze železnou kouli, která jim stále připomíná poslušnost vedení strany. Jinak by o koryto mohli přijít. Nesvobodní? Zbabělci?
Po pátku mě vůbec nenapadlo, že by pan Klaus nevyhrál třetí kolo volby. S určitou dávkou cynismu jsem tvrdil, že se nebudou v úřadech, školách, věšet nové obrazy prezidenta, budou dále známky s Klausem a našlo by se jiné. Vlastně se ušetří.
Sobotní ráno, aspoň v Praze, bylo nádherné. Zvolil jsem výlet a dobře jsem udělal. Ranní mrazík a sluníčko slibující hezký den. Na kole jsem vyrazil na jih, podle Berounky. Všude vůně, předjaří, zahrádkáři už jsou asi netrpěliví. U Černošic jsem objevil kvetoucí kočičky. 9.února je na ně spíš brzy. Vyfotil jsem je a pokusím se fotku dát k tomuto textu. Jestli se mi bude dařit, už jsem se snažil jednou něco vkládat, ale nepovedlo se. Podle Berounky jezdím hodně rád, je to pěkná řeka. Loni jsem zkoušel jet podunajskou stezku, člověk může vidět všechno, ale Berounka se mi líbí víc. Dunaj je veletok a po třech dnech začne nudit. Cestou si rád prohlížím vyvěšené plakáty. Koncerty, zábavy, masopustní průvody. V Dobřichovicích bude mít koncert Žalman. Tenhle muzikant, který se celý život věnuje žánru, který cítí a umí, obdivovatel ženské krásy, už taky překročil pitomou šedesátku. Možná si ho přijedu poslechnout. Postupně jsem odkládal rukavice, kapuci pod přilbou. A tak jsem v dobré náladě dojel do Zadní Třebaně. Těšil jsem se na hospodu U kapličky, ale je zavřená už od Silvestra, prý bude rekonstrukce. Trochu špeluňka to tedy byla, snad ale zachovají ráz venkovské hospody. Byla by škoda, kdyby se narodila další provozovna s tisíckrát přepranými ubrusy se znaky pivovarů. Hostinští je dostanou zadarmo, ale jejich pořizovací cena se projevuje logicky i v cenách piva.
Zpátky do Prahy se mi ještě nechtělo, tak jsem vyjel na Brdy. Vlastně se tahle část, vedoucí od Dobříše až téměř ku Praze, jmenuje Hřebeny. Zhruba deset kiláků do kopce. Zpočátku je kopec mírný, potom prudší. Je to hezký pocit, když vidím, jak Berounka zůstává hluboko v údolí. Z Halounů šlapu lesní asfaltku pět kilometrů dlouhou. V tuhle roční dobu není les zrovna přeplněný návštěvníky. Téměř absolutní ticho. Vzpomněl jsem si na větu, kterou řekl nedávno v nějakém rozhovoru dirigent Libor Pešek. "Když uvážíte, kolik z toho, co lidi řeknou nahlas, má skutečně smysl, zjistíte, že ticho je velice krásné". Vyjel jsem až na hřeben do místa, kde už je vidět bývalou raketovou základnu, kterou tu kdysi postavila sovětská armáda. Bez referenda. Přerušili prastarou cestu, která vedla z Řevnic do Dobříše. Zničili velký kus lesa. Teď tu trčí tuny betonu, které těžko někdo bude odstraňovat. Prachy nemá stát ani armáda, dokonce ani já ne. Lidi si už zvykli, že tu straší tenhle pomník Varšavské smlouvy.
Obracím směr putování ku Praze, přece jenom ještě v únoru zapadá sluníčko brzy a potmě nerad jezdím. Už je tu kapku živěji, několik cyklistických cvoků, čundráci s bágly. Závidím jim. Nadmořská výška je kolem 500 metrů, na loužích ještě zbytky ledu, ráno musela být kosa. Jsou mladí a už se vidím mezi nimi. Večer si dám kousek kořaličky a když je dobrý spacáček... To se to spinká v krásném ovzduší, v tichu a bez televize. No jo, až se podruhé narodím. Sjíždím ke Kytínské louce a U Dernerů je otevřeno! Určitě by mě potrestal nějaký bůh hospod, kdybych se nezastavil. Hospoda narvaná, pěší, cyklisti, rodiče s dětmi. Jídlo, pití, ceny rozumné. Klesání do Mníšku mívám za odměnu za předchozí stoupání, dnes to ještě dost profukuje. Únor. I rukavice znovu lovím z kapes. Najednou jsem u Kovohutí, které byly postaveny v padesátých letech dvacátého století. Těžila se tu železná ruda. Takových míst bylo v republice více. Těžba silně prodělečná, dokonce se traduje, že tu byly zfalšovány geologické průzkumy. Geologové dostávali prémie podle toho, jak velká ložiska rudy našli a tak nacházeli hodně velká. Nakonec se do vzniklých kovohutí muselo železo dovážet kdoví odkud. Byly tu už postaveny bytovky, stěhovali se sem zaměstnanci. Co s tím vším? Zajímavé je, že mníšecký závod existuje dosud. Nynější majitel prý dokonce výrobu rozšiřuje. Sice se už dělají jiné výrobky než původně, ale snad je to k něčemu užitečné. Já dokonce vlastním pár akcií, které mi zbyly z kupónové privatizace. Je to štůsek papírů, dividendy se neberou. Akcie nejsou ošklivé na pohled, kdyby nebyly všechny stejné, zarámoval bych si je a pověsil na zeď.
Řitku proslavil kdysi Yo Yo Band, teď tu staví svá sídla bohatší spoluobčané. Vedle hezké vsi Líšnice vyrostl golfový areál. Líbí se mi, že přesto U Stuchlíků je stále atmosféra venkovské hospody. Dnes jsem ji minul. Až příště. Příjemná krajina k Jílovišti a pak už sjezd z Cukráku na Zbraslav. Ze Zbraslavi vede zánovní cyklostezka. Dnes je sobota odpoledne, lyžovačka na horách začíná být spíš v oblasti snů a tak je plno. Všichni se chceme provětrat a člověk musí nával zkousnout. Jen trochu nerozumím některým rodičům. Malý klučina se musí někde naučit jezdit na kolečkových bruslích, které dostal od Ježíška. Ale proč ho tatínek zavede zrovna na nejužší část cyklostezky (dva metry), to jsem nepochopil. Prcek mi spadl téměř pod kolo. Nejezdím jako blázen (hlavně už mi to tak rychle nejde), zabrzdil jsem, ale tatínek se příhody ani nevšiml. Zrovna telefonoval.
Mám rád jaro a podzim. Období, kdy se příroda mění, denně překvapuje. Vím, že je první polovina února, zima ještě může zlobit. Za dva dny sluníčko zaleze a bude po jarní náladě. Návalů sněhu se asi už u nás v nížinách nedočkáme. Snad jenom kdyby se tu někde převrátil kamión s nákladem sněhu, který zabloudil cestou z Jizerských hor.

Přijel jsem domů docela unavený, hodně spokojený, náladu mi nezkazila skutečnost, že na příští týden bude repete. Teď mluvím o volbě prezidenta. Dobře to vymysleli ve Vatikánu. Zavřít volitele do sálu a dokud nebude prezident, nepustit ven. Stravování by bylo jednotné, některý kuchař, jenž nám připravoval pochoutky na vojně, by se snad našel. A k tomu dobrý vojenský čaj! Tohle menu bych jim popřál i zadarmo.
To já si doma udělal k večeři dobře opečenou klobásu a potom pivčo. Odborníci na zdravou stravu by nade mnou udělali křížek.
Nedávno jsem se ráno vzbudil zalitý potem. Měl jsem hrozný sen. Rozhodlo se, že počasí bude určovat parlament. Fuj! Dal jsem si sprchu a byl rád, že o některých věcech rozhodují síly, které nemůžeme ovlivnit a dokonce je ani demokraticky volit.

BLOG TÝDEN

Křupani s imunitou

Rodilí Pražáci někdy označují každého, kdo se narodil mimo město stověžaté za křupana. Jsem také rodilý Pražák, ale tahle úchylka mě nepostihla. Křupanství se nevyhýbá žádné společenské vrstvě, ani není závislé na rodišti. Netušil jsem, že budu tenhle článek psát. Snažím se psát spíš o hezkých věcech, vzpomínat. Vrátil jsem se z hezkého divadelního představení v Divadle Na Jezerce. Doma si pustím internet a vidím, že poslanci opět smetli návrh na omezení své nehorázné poslanecké imunity.

Nikdo mě nepřesvědčí, že si nevybrali dnešek schválně, protože pozornost veřejnosti je upřena na páteční volbu prezidenta republiky. Jsme svědky toho, jak se pánové poslanci hádají za peníze daňových poplatníků, kdo z nich je větší hovado nebo hulvát. Je mi z nich zle a považuji za ztrátu času se zabývat těmito smutnými postavami. Takže chci být stručný. Hovada a hulváti najednou najdou společný jazyk. Jde totiž o jejich výlučnost. Oni nechtějí, aby museli dodržovat zákony, které jsou díky jim často plné pitomostí. Těch důvodů jsem četl za 14 let existence České republiky, jen cítím pohrdání voličem.
Já osobně si přesně takhle představuji křupana. Je mi jedno, za kterou politickou stranu kope. Mnoho z nich má vysokoškolské vzdělání. Je smutné vystudovat vysokou školu a zůstat křupanem.
Zvracel bych z toho, že tihle lidé budou rozhodovat, kdo bude dalších 5 let prezidentem. Vůbec Klausovi ani Švejnarovi nezávidím. Jenom mám neblahé tušení, že je jim tohle všechno jedno.
V duchu se omlouvám těm 25 poslancům, kteří pro omezení imunity hlasovali.
A ještě na závěr. Aby nedošlo k omylu. Tenhle text není ani náhodou vzdychání starého dědka, který sní o návratu doby před rokem 1990.

BLOG TÝDEN

Každý je nahraditelný?

Nemám rád toto tvrzení. Možná, že v nějakém sportovním či pracovním kolektivu může mít obměna lidí i blahodárné účinky. Parlament by se podle mne mohl vyměnit celý a nic závažného by se nestalo. Dokonce jsem slyšel i názor, že by mohly odpadnout volby a poslanecká sněmovna by se obsazovala losem z celé populace. Některé návrhy zákonů, které z našich zástupců vypadnou, by napadly kohokoliv.
Ale to jsem odbočil. Minulý týden jsem se dozvěděl, že loni v létě zemřel spolužák z průmyslovky. Nebyl to snad nejlepší kamarád, ale patřil do okruhu kluků, kteří spolu mluvili. Provozovali jsme různá středoškolská alotria, chodili jsme do tanečních, jejichž návštěva byla v té době skoro samozřejmostí, hráli jsme mariáš, pili pivo. Jirka byl z menšího jihočeského města, bydlel v Praze v internátu. Já klukům strašně záviděl. Oni tam měli poměrně benevolentní režim, zatímco mne rodiče drželi, podle mého názoru, na příliš krátkém řetěze. Mariáš jsme často hráli právě na intru, dokonce jsme u toho i kouřili. Vychovatel dělal, že nic nevidí. A taky jsme chodili na fotbal. On byl Slávista, já Sparťan. Ty naše hádky bylo spíš hecování, nikdy nedošlo na osobní nepřátelství, facky jsme si dávali jen slovní. Mne to časem úplně přešlo, dnes se dívám na fotbal jenom když se mi líbí a je mi skoro jedno kdo hraje. Navléci si dres a skákat, že jsem Čech? Rád přenechám jiným. Jirka velkým Slávistou zůstal. Nikdy se nestal militantním fanouškem. Když jsme se potkali, skoro mu vadilo, že se ke Spartě už nehlásím. Rád by mě popichoval.
Ve škole nebyl vzorným žákem, ale hodně oblíbenou postavou. I u kantorů mu leccos procházelo. Byl takový zdravě drzý, přitom slušný. Z očí mu koukala pořád sranda. Dlouhá léta jsem používal jeden jeho výrok. Profesorka ruštiny k němu měla nějaký proslov a on to ukončil slovy "Da, da, chorocho". Nic se mu nestalo, měla ho ráda.
Po škole jsme se ještě vídali ještě nějaký čas. Hrál druhou hokejovou ligu za tehdejší Tatru Smíchov. Ta hrála na ještě nekryté Nikolajce, dával mi volňásek. Život i dobré kamarády časem oddělí. Tenkrát to byla dvouletá vojna a také lásky, k tomu se už kamarád nepotřebuje. Maximálně když nějaká dívka nepochopí mou genialitu, opustí mě kvůli nějakému troubovi a já se potřebuji vybrečet nad pivem.
Zakládají se rodiny, rodí se potomci. Potkávali jsme se na třídních srazech, občas někde nahodile na ulici, to byl obyčejně čas na to si vyměnit telefonní čísla a "brnkni!". Ale pořád jsem cítil, že se vidíme rádi, jsme rádi, že existujeme. Kdyby Jirka za komunistů využil svou ukecanost a schopnost přesvědčit, že má pravdu, dal se k nim, mohl udělat docela dobrou kariéru. Asi ho to nenapadlo. Za víc jak 40 let vystřídal dva zaměstnavatele, jednu manželku. Byt v paneláku, malá chata na Berounsku, dva synové, ale pravděpodobně minimum lidí, kteří ho nesnášeli.
Najednou nám bylo šedesát a hodně spolužáků začalo mít dojem, že bychom se měli více vídat. Starost o děti vystřídaly problémy se zdravím. Aspoň jednou do roka se sejde většina třídy a i během roku kratší schůzky třeba jen ve dvou. Mobilním telefonům propadla mladá generace, ale pro nás je to stejná nádhera. Nosím většinu spolužáků v kapse a kdykoliv je můžu otravovat. Jirka mi nejdřív vynadal, že léta nedokážu zavolat. To, že mohl zavolat on, rychle zakecal. Šli jsme na pivo jen spolu třikrát. Byl šťastný, protože jeden z jeho synů skoro s jistotou vyhrál několikaletý boj s leukémií. Byl vyděšený z toho, že jsem přijel na kole, to jsem zamkl před hospodou a on se chodil dívat, jestli mi ho někdo nekrade. Žádné závody v pití už to nebyly, tři nebo čtyry a domů. A krásně jsme si pokecali o všem možném a zavolovali si. Ano, to oslovení "ty vole" vzniklo v době naší puberty a rozčiluje mne, že se to dnes připisuje jen mladým. Za nás si tedy takhle neříkaly holky. A my to používáme jen tak v hovoru mezi sebou a raději se podíváme, jestli nás neposlouchá někdo cizí.
Domlouvali jsme se na loňské jaro, že za ním přijedu na chatu. Říkal, že to musí připravit na letní pobyt a že mu můžu pomoci. Dovedu si představit, jak bych pomáhal. Nějak to nevyšlo a mne to teď hrozně mrzí. Ještě tam prý byl a chatu připravoval. V létě už nejel. Nemoc přišla nečekaně rychle. Ani se nedožil momentu, kdy se jeho milovaná Slávie dostala do Ligy mistrů. Já mu ještě na podzim posílal "vtipné" SMS zprávy, zkoušel jsem mu volat a nadával jsem, že má telefon stále vypnutý. Na podzimní sraz nepřijel, ani se neozval a tak jsme usoudili, že ho baba nepustila a že by zasluhoval přes hubu. A až ho potkáme... Nepotkáme. S pár spolužáky jsme si včera symbolicky připili na jeho památku, bylo nám hodně smutno. Nikdo není nahraditelný! Pro mne je to celé jen další potvrzení názoru, že žít se musí, dokud to jde. A řídit heslem "Co nemám, nepotřebuji". Jirka nebyl člověk mediálně známý, ale mezera po něm zůstala. I na slávistické tribuně.
Teď zrovna se mne šklebí a říká mi: "nech těch keců a otevři si pivo. Hlavně mi nešahej na Slávii!"

BLOG TÝDEN